Alergeny nejsou jen v potravinách, ale i všude kolem nás

23.06.2020 Jana Čiháková

Pojem „alergen“ má většina populace spojen především s potravinami a s jídelními lístky v restauračních zařízeních při označování pokrmů, které nějaký z hlavních alergenů obsahují. To však zdaleka nejsou jediné alergeny, s nimiž se můžeme setkat.

Na úvod lze jen připomenout, že se podle legislativy EU i té naší týká povinnost označovat pokrmy pouze v případě 14 hlavních alergenů (A1 až A 14), které jsou považovány za nejrizikovější. Pro řadu spotřebitelů však může být alergenem prakticky jakákoli potravina, přičemž žádné obecné pravidlo prevence vůči nim neexistuje, neboť odezva organismu na ten který alergen je zcela individuální. Co je však právě v současné době důležité, je skutečnost, že projevy potravinové alergie jsou v mnoha případech podobné, jako příznaky napadení koronavirem – tedy například dýchací potíže, kašel nebo střevní potíže. Pokud se u tedy někoho uvedené příznaky projeví, neměl by tak propadat panice, také by ale takové projevy neměl podceňovat.

I alergie totiž může vést – i když výjimečně, k takzvanému k anafylaktickému šoku, což už je životu nebezpečné. Potravinová alergie se přitom podle statistik vyskytuje asi u jednoho z 20 dětí a u jednoho ze 100 dospělých, přičemž u dětí je nejčastější alergie na kravské mléko, sóju, vejce, arašídy a ořechy. Většina alergií u dětí ale není závažná a časem vymizí. Po celou dobu života se však může zachovat alergie na arašídy, ořechy, semena a potraviny mořského původu.

Zejména letos, při pravděpodobně častějším pobytu lidí v přírodě, nicméně představují mnohem pravděpodobnější riziko výše zmiňovaných projevů, podobných příznakům při zasažení koronavirem, alergie pylové. Ty jsou i podle Světové zdravotnické organizace (WHO) závažným celosvětovým problémem a třeba výskyt pylové alergie v dětské populaci ve vyspělých zemích, tedy například v EU, se odhaduje až na 40 procent. Pylovou alergii přitom způsobují především luční trávy, jako je bojínek luční, psárka luční nebo srha říznačka, také ale řepka nebo žito, a dokonce i kvetoucí jitrocel. Hlavní sezona kvetení trav u nás začíná počátkem května a končí počátkem srpna, statisticky maximální koncentrace pylu ve vzduchu jsou zhruba měsíc až po zahájení hlavní sezony.

V ČR je proto obvyklým vrcholem pylové sezóny červen a červenec, což je ovšem období, kdy lze očekávat nejvyšší frekvenci pobytů lidí v přírodě na našem území. Útěchou jim sice může být, že jedinci, kteří jsou k pylovým alergiím vnímaví, by se s pylem obdobných rostlin setkali i jinde v Evropě, pokud by byly otevřeny hranice, a že pyl exotických rostlin ve vzdálenějších destinacích může být pro náchylné jedince ještě rizikovější, protože je náš organismus nezná. Také z toho důvodu je zřejmě nejčetnější výskyt pylových alergií u dětí – ani jejich organismus totiž nezná pyly z naší přírody, pokud se děti ve skutečné přírodě, například na loukách, často nepohybují. Rostoucí riziko pylových alergií v dětské populaci je tak jedním z projevů rostoucí odtrženosti zejména městské, a zejména dětské populace, od přirozeného přírodního prostředí.

Když se to nesejde…

Zatímco existence potravinových i pylových alergií (nazývaných nesprávně „senná rýma“) je všeobecně známa, méně známé jsou jejich kombinace. Na zhoršení stavu alergiků se totiž také může podílet jídlo, zvláště, dojde-li ke zkřížené reakci pylových alergenů a alergenů ze stravy, která obsahuje alergeny příbuzné těm v přírodě. To v praxi znamená, že po procházce v přírodě ještě nemusí k nějaké reakci organismu dojít, případně je odezva organismu tak slabá, že si jí člověk ani nevšimne. Pokud ale poté sáhneme po nevhodné kombinaci s nějakým jídlem, může se reakce projevit až pak, a našinec tak úplně přesně neví, jaký podnět za to může - zda ten z přírody, nebo ten z potravy. Často to ale bývá obojí.

Především pro zkříženě reagující alergeny platí více než kdy jindy, že alergická reakce je zcela individuální. Obecně se tak lze řídit jen zásadou, že k takové reakci může dojít při konzumaci potravin, které jsou buď přímo ze zdroje pylového alergenu vyrobeny, nebo jde o rostliny, které patří do obdobné skupiny rostlin, jako je surovina k výrobě příslušného pokrmu. Kombinací je prakticky nekonečné množství, k těm nejvíce rizikovým v podmínkách naší země patří kombinace hořčice a pylu řepky a veškeré kombinace brukvovitých rostlin (kapusta, květák, brokolice, ředkvičky, zelí). Velmi známá je nevhodnost kombinace pylu břízy nebo pelyňku a konzumace celeru, který je poměrně značným alergenem (především hlíza) reagující s celou řadou pylů rostlin. Intenzitu alergenní reakce také podporuje kombinace pylu trav a kořenové zeleniny obecně, pylu lupiny (vlčí bob mnoholistý) a luštěnin spolu s arašídy nebo pyl břízy a lískové oříšky. Zkřížená alergie se také může projevit při kombinaci pylu z trav a konzumaci rajčat, a pokud se týká u nás hojně rostoucího pelyňku, pak jeho pyl může eskalovat alergickou reakci organismu při konzumaci kořenové zeleniny, ale i medu nebo heřmánku.

Do přírody od mala

Smyslem těchto údajů přitom rozhodně není odrazovat veřejnost od pobytu v přírodě – spíše naopak. Jak již bylo řečeno, jde totiž o možnost, jak si přirozeným způsobem budovat imunitu vůči přírodním alergenům, ale samozřejmě také imunitu jako takovou. Jde ale také o to, budovat jí včas, což v praxi znamená brát děti na procházky do přírody už od útlého věku. Samozřejmě za podmínky, že alergické reakce na pyl nejsou tak fatální, že bychom jim způsobili zdravotní potíže.

Na závěr snad jen jedna poznámka, nad níž by se měli všichni spotřebitelé alespoň zamyslet. Totiž, že konzumace potravin nemusí být a také není jedinou příčinou stále častěji se vyskytujících „civilizačních chorob“ typu alergií a intolerancí. Společnost si velmi snadno zvykla na to, že „nežádoucí potraviny mohou za všechny naše zdravotní problémy“, stejně tak jako se mnozí ztotožnili s tezí, že „za vše špatné v přírodě mohou zemědělci“. Obojí je pravda jen částečná, protože ve hře je mnoho dalších faktorů, například celkový životní styl, jaký vedeme, jak (a zdali vůbec) se hýbáme, a jakou si s sebou do života neseme genetickou výbavu. V úvodu zmiňovaných 14 hlavních alergenů jako složek potravin je tak jen vrcholem ledovce, a pokud bychom hledali v populaci podíl spotřebitelů, jimž mohou tyto administrativně nejrizikovější alergeny způsobit nějakou výraznou újmu na zdraví, zjistili bychom podle statistik, že se takové riziko týká v drtivé většině desetin až promile procent populace. Pro ně je samozřejmě informace o tom, které pokrmy a zemědělské suroviny mohou představovat riziko, důležitá. Drtivá většina populace by se ale „otroky“ potravinářských alergenů stát neměla. Zvláště pak, když alergenem může být skutečně cokoli.