A přece ji piju

29.05.2015 Petr Feldstein

K máločemu na světě mám tak nevyhraněný, ba téměř indiferentní vztah jako k černé kávě. Nic mi neříká, vlastně mi ani nevoní, ani nepáchne, ani mi nechutná, ani mi není nechutná. Ke svému životu ji nepotřebuji, ale zároveň také nemám důvod přát si, aby zmizela ze světa a přestala existovat.

A přitom musím, popravdě, tak trochu s Galileo Galileim, prohlásit: A přece ji piju. Tento zdánlivý paradox ve skutečnosti paradoxem není. Protože kdybych kávu nepil, neměl bych už k ní vztah indiferentní, nýbrž odmítavý. Ale já opravdu nemám důvod mít k ní odmítavý vztah. Třeba jako jeden můj známý, Skála. Ten černou kávu nepije ze zásady, protože, má to samozřejmě vyzkoušené, jakmile jenom usrkne, dostane průjem. To je legitimní důvod pro takovou zásadu a on tak má svoje vztahy s kávou jednou provždy vyřešené.

Ale já ne.

Uvedl-li jsem příklad negativního vztahu ke kávě, měl bych uvést i příklad opačný, tedy pozitivní. Příklad? Samozřejmě příklady. Celé kanceláře, celá pracoviště příkladů. Kantýny, jídelny, restaurace, města příkladů. Celá hlavní města, celé státy, zkrátka celý svět příkladů pozitivního, snad přímo závislého vztahu k černé kávě. A zrovna já musím mít k černé kávě vztah – nijaký. Někdy si myslím, že jsem snad jediný.

A přece ji piju.

Ale proč? Jednak proto, jak už jsem řekl, že pít ji mi nevadí, ale hlavně... Hlavně si připadám, nebo spíš jsem si připadal, když jsem kávu v některých situacích a při některých příležitostech odmítal, nespolečenský. „Dáte si kávu?“ zeptali se mě. Byla to spíš řečnická otázka. Když jsem totiž řekl, že ne, vycítil jsem, že jsem pokládán za podivína. „Proč?“ následoval obvykle další dotaz toho, který se snažil přijít této absurditě, či záhadě, na kloub. „Vy nemáte kávu rád?“

„To ne,“ odpovídal jsem podle pravdy, „ale nemusím ji mít.“

„To je zvláštní,“ zněla obvyklá reakce, „s něčím takovým jsem se ještě nesetkal...“

Pocit, že jsem se tím dopustil určitého faux pas, byl v mé duši v tu chvíli zřetelný. Proto jsem postupně kávu, která mi byla nabízena, odmítat přestal. Navíc jsem se tím neodmítnutím, ani samotným pitím černé kávy, vnitřně nijak neznásilňoval.

Přibližně v této rovině trávím s černou kávou celý svůj život. Piju ji doma, v práci, v restauraci, zkrátka kdekoli, kde ji pijí i jiní. Pil jsem ji třeba i v USA v roce 1992, kde jsme byli s tehdejším ústředním ředitelem Československé televize Jiřím Kantůrkem a vůbec žádné potíže mi to nedělalo. Ale jednou mě pan Kantůrek zaskočil. Měli jsme zrovna volné odpoledne, chodili jsme po Manhattanu, a on najednou říká: „Pánové, jsou skoro čtyři, nejvyšší čas dát si někde kávu...“ Pak se otočil na mě, zrovna na mě, snad proto, že z nás čtyř jsem já byl po něm nejstarší, a zeptal se: „V kolik Vy si, Petře, obvykle dáváte odpoledne kávu?“

Netušil jsem, jak mám odpovědět. Že si občas dávám kávu, jsem věděl. Nikdy mě ovšem nenapadlo sledovat, v kolik hodin. Anebo z pití kávy dokonce činit rituální pravidelnost. Ale abych zase neudělal faux pas, řekl jsem: „No, tak asi právě touto dobou...“ Souhlasně zakýval. Bylo vidět, že ho moje odpověď velmi uspokojila.

Tak to tedy je se mnou a s kávou. Když o tom ale teď přemýšlím a čtu si přitom po sobě toto vyznání, uvědomuji si, že jsem kávu vlastně ještě dneska neměl. A že by mi, koneckonců, docela bodla.