CENY POTRAVIN V RUKOU MINISTRA? KDE JE PRAVDA?

25.09.2023 Jana Čiháková

V souvislosti s rostoucími (nebo i v současné době mírně klesajícími) cenami potravin se většina spotřebitelské veřejnosti včetně našich politiků domnívá, že na vývoj cen potravin má zásadní vliv politika našeho Ministerstva zemědělství (MZe). Tak tomu ale tak docela není – vlastně ani nemůže…

Takové úvahy bohužel živil svými výroky i samotný exministr Zdeněk Nekula, podle něhož mohly růst cen potravin zastavit intenzivnější kontroly dozorových orgánů, případně podávání podnětů ze strany MZe na kontrolní akce. Skutečnost, že z hlediska tvorby cen se žádná zásadní pochybení ve výrobně prodejní vertikále zemědělci/potravináři/obchodníci nezjistila, se přitom dala předpokládat a je fakticky i potvrzením minimálního vlivu MZe na vývoj cen potravin. Ty sice začaly v průběhu intenzivní medializace aktivit MZe klesat, to však zejména kvůli tomu, že začaly postupně klesat náklady na výrobu a prodej potravin.

POMOTANÉ KOMPETENCE

Jak to tedy s vlivem MZe na ceny potravin skutečně je? V první řadě je třeba připomenout, že kontrola tvorby cen není v gesci MZe, ale Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO). Pod MPO totiž spadá jak Úřad pro ochranu hospodářském soutěže (antimonopolní úřad – ÚOHS), tak Česká obchodní inspekce (ČOI). Antimonopolní úřad přitom kontroluje zejména to, zdali zemědělští výrobci, potravinářští výrobci nebo obchodníci nezneužívají ve své cenové politice takzvané významné tržní síly, přičemž za významnou tržní sílu se obecně považuje podíl na trhu vyšší než 40 procent. V kompetenci ÚOHS je také zabývat se rizikem oligopolů, což je stav, kdy na trhu působí jen velmi malý počet výrobců nebo obchodníků, které mezi sebou mohou uzavírat kartelové dohody a vzájemně tak svou obchodní a cenovou politiku koordinovat. V rámci svého šetření v souvislosti s cenami potravin nicméně ÚOHS žádné porušení zákona nezjistil, podstatné ale je, že nešlo o šetření v působnosti MZe. Další podstatnou skutečností je, že ani antimonopolní úřad nemůže určovat ceny jakýchkoli produktů, tedy i potravin. To by bylo možné pouze prostřednictvím zákona o cenách – i to je ovšem oblast, která nespadá pod MZe, ale pod Ministerstvo financí (MF).

V RUKOU INSPEKCE

Pokud se pak týká ČOI, ta skutečně ceny produktů (i potravin) kontroluje, především pak ale z toho pohledu, zdali zákazník dostává za příslušnou cenu odpovídající produkt, například, zdali zákazník není šizen na objemu (typické je to především u piva), nebo zdali mu není prodáván jiný produkt, než jak je zboží označeno. Od ledna letošního roku také ČOI kontroluje správné cenové označení výrobku (potraviny), týkající se slevových akcí. Prodávající má totiž na základě novely zákona o ochraně spotřebitele povinnost současně s informací o slevě uvádět také údaj o nejnižší ceně, za kterou výrobek prodával v době 30 dnů před poskytnutím slevy. To v průběhu kontrolních akcí mapující tvorbu cen potravin mnozí obchodníci skutečně v praxi nedodržovali, a tuto skutečnost také exministr Nekula uváděl jako příklad negativních výsledků prováděných kontrol. Což je jistě pravda, chyby v označování potravin ve slevových akcích ale ceny potravin jako takové neovlivňují, ale jsou „pouze“ klamáním spotřebitele.

PODPORA OD STÁTU

Minimálně částečným mýtem týkajícím se vlivu MZe na ceny potravin jsou i teze o snížení sazby daně z přidané hodnoty (DPH). Je sice zřejmé, že pokles DPH na potraviny by se do cen potravin (poklesu cen) měl alespoň částečně promítnout, opět je ale třeba připomenout, že výši daní a celou daňovou legislativu má v kompetenci MF, tedy opět jiný resort a jiný ministr než ministr zemědělství. Ten sice může nižší DPH navrhovat a za takový návrh na vládní a parlamentní úrovni lobovat, to je tak ale zhruba vše, co může MZe a jeho vedení dělat.

DOTAČNÍ TITUL 13

MZe a ministr samozřejmě určité nástroje k tvorbě cen potravin má, jde ale o opatření, která se mohou v realitě projevit středně až dlouhodobě, jinými slovy, jejich prostřednictvím nelze operativně aktuální ceny potravin na trhu zásadně ovlivnit. Tyto nástroje totiž spočívají především v nastavení dotační politiky státu a zemědělské politiky jako takové, včetně dotačních podpor při zpracování zemědělských surovin na potraviny. Rozhodujících potravinářských podniků se ale taková podpora téměř netýká. V souvislosti s avizovanými škrty v dotacích poskytovaných MZe často zmiňovaný dotační titul 13 – podpora zpracování zemědělských surovin směřovaná na střední a velké potravinářské podniky, představuje v porovnání s dotacemi pro zemědělství jen zlomek podpor. V praxi jde aktuálně o pouhých 230 milionů korun, a navíc jde o jediný dotační titul na uvedené účely. Zmiňovaný objem finančních prostředků navíc čerpají desítky potravinářských podniků, takže v praxi činí taková podpora jednotky až nižší desítky milionů korun na jeden subjekt. V této souvislosti je proto možná vhodné připomenout, že do zemědělství směřuje a bude směřovat ročně zhruba 40 miliard korun.

To mimo jiné znamená, že ani zrušení dotačního titulu 13 ceny potravin v ČR aktuálně neovlivní. Svůj vliv ale bude mít ze střednědobého pohledu na konkurenceschopnost našeho potravinářství, neboť většina takto směrovaných investic měla být určena na modernizační technologie. Což je ovšem vliv nepřímý.

DOVOZ A VÝVOZ

Právě podpora zpracování zemědělských komodit a vytváření vyšší přidané hodnoty k primární zemědělské surovině by měla být hlavním nástrojem MZe, který by měl ovlivnit i konečnou cenu potravin, a také jejich širší nabídku pro tuzemského spotřebitele. Nízká přidaná hodnota je přitom dlouhodobým problémem našeho zemědělství (a tedy ani v tomto případě přímo nesouvisí s růstem cen potravin zejména v loňském roce a první polovině letošního roku), a výsledkem tohoto stavu je skutečnost, že se z ČR vyváží zbytečně velký objem zemědělských surovin, a do ČR se naopak dováží zbytečně velké množství finálních potravinářských produktů s vyšší přidanou hodnotou, která ale byla vytvořena v zahraničí. Výsledkem je trvale negativní bilance zahraničního obchodu s potravinami, přičemž tuzemské zemědělství i potravinářství i kvůli tomu postupně chudne. Chudne ale také část maloobchodu, zejména v příhraničních oblastech v blízkosti Polska a Německa, kde ukončila svou existenci řada vesnických prodejen. Mimo jiné proto, že mnozí politici a spotřebitelští rádci opakovaně vyzývají spotřebitele, aby do Polska, případně Německa, jezdili nakupovat. Ani to ovšem nemůže MZe ovlivnit. To může pouze apelovat na tuzemské spotřebitele, aby při výběru potravin preferovali domácí produkci, což ovšem MZe dlouhodobě dělá.