Jablka místo v batůžku po celé kuchyni

10.10.2014 Tereza Jelínková

Chystáte se o víkendu péct? Nechte se inspirovat naším fejetonem...

„Podle mě bys měla hlavně zezačátku dělat jen vyzkoušené recepty, víš, třeba od našich maminek nebo od sousedek a kolegyň v práci. Až se naučíš základy, postoupíš v kuchařce dál, jako ve škole,“ radil mi přítel krátce poté, co jsem se ve třiceti letech rozhodla, že se naučím skvěle péct, i když jsem měla na kontě z kuchařského umění akorát štrúdl.

Pche, odfrkla jsem si v duchu, hodila na něj otrávený pohled à la „ty tomu tak rozumíš“, drapla do ruky první z hromady kuchařek, na které se do té doby utěšeně usazoval prach, a s odhodláním hodným antického hrdiny jsem namátkou zapíchla prst kamsi mezi stránky. Slané pečivo s lístkového těsta. „Cože? Takové nic, co by zvládlo i mimino s prstem v nose? Tak to teda ne,“ zabejčila jsem se v duchu ještě víc a přelétla pohledem na protější stránku. Jablka v batůžku. Hm! Vypadá to dobře… a má to tři hvězdičky obtížnosti, tak akorát na start mé hvězdné kariéry u trouby a válu. Hodila jsem pohrdavý pohled po příteli. Prý ověřené recepty, to určitě! S povzdechem vycouval z kuchyně a zaujal rádoby nezúčastněnou polohu před televizní obrazovkou. Vyčkával.

Připravila jsem si podle receptu suroviny, odměřila je, a začala odříkávat recept jako kouzelnou mantru. „Z mouky, másla, soli, žloutku, moučkového i vanilkového cukru a citronové šťávy uhněteme hladké těsto. Přidáme polovinu mletých ořechů, znovu vymísíme a rozválíme na pomoučeném povrchu. Těsto rozřízneme na čtyři stejné díly, do každého z nich zabalíme oloupané jablko zbavené jadřince, potřeme bílkem, posypeme mletou skořicí a mletými ořechy, nahoru dáme oloupané nasekané mandle. Uložíme na vymazaný plech a pečeme ve vyhřáté troubě.“ Brnkačka, usmála jsem se vítězně, sesypala mouku, sůl a oba cukry dohromady, vrazila do toho máslo, žloutek a citronovou šťávu a jala se hníst. Pět minut. Sedm. Deset. Zamžourala jsem do receptu. „… a uhněteme hladké těsto.“ Hodila jsem pohled do mísy. Oplatilo mi ho něco, co vypadalo jako větší než malé množství drobenky na koláče. Hhm... Asi to chce hníst déle. Dalších pět minut. Deset. Drobenka. Jak se sypalo „těsto“, sypaly se ze mě nadávky. Přítel se opatrně začal zajímat, jak mi to jde a jestli nepotřebuju pomoct.

„Drobí se to, vůbec to nedrží pohromadě!“ vřískla jsem po něm, jako by recept psal on, a třískla u toho do mísy dlaní. Těsto, které nebylo těstem, se rozlétlo po celé kuchyni. „Ten batůžek se ti nějak rozutekl po kuchyňské lince,“ ozvalo se mi za zády s potlačovaným smíchem. Napřed se mi chtělo brečet. A pak jsem se musela smát taky. Posbírali jsme, co se dalo, následovaly telefonáty mojí i přítelově mamince. Těsto jsem dle jejich rad nastavila další hromadou másla, citronové šťávy a dvěma žloutky. Pořád nebylo hladké tak, aby se dalo vyválet a jablka v něm obalit, ale to už jsem vzdala, jablka plácla prostě doprostřed hromádky a těsto na něj silou natloukla pěstí, posypala, strčila do trouby. A příteli se omluvila. S tím, že měl pravdu.

Později se omluvil on mně. S tím, že větší dobrotu než jablka v batůžku v životě nejedl…