Jak jsem dobyla pekařskou Pevnost Boyard

21.08.2014 Tereza Jelínková

Také je pro vás vaření bojovka s nejistým výsledkem?

Přiznám se, že do kuchyně mě to nikdy netáhlo. Nemám odhady na množství a neumím dochucovat, protože prostě nepoznám, co danému jídlu chybí. Maminka mě u plotny nikdy stát nenutila, fungovala jsem spíš jako síla pro pomocné práce (škrábání brambor, obalování řízků a tak). Asi už tehdy nějak tušila, že jednou vedle sebe budu mít někoho, koho vaření bavit bude a navíc v něm bude skvělý. Přítelova maminka je totiž bývalá profi kuchařka, takže se v kuchyni otáčel už odmalička. Dobrovolně.

Ale přeci jen se ke mně tehdy začalo kuchařské umění vkrádat, i když pěkně opatrně. O víkendech maminka vždycky pekla, a jak to tak v kuchyni vonělo, přitahovalo mě to tam jako vosu na lahev sirupu. První zlom nastal, když jsem přišla na to, že udělat štrúdl není žádná věda – a co víc, že tím prospěju sobě a svému bratrovi. Oba totiž nemůžeme v buchtách, šátečcích a koláčích vystát rozinky, vždycky jsme je s příslušně nafrněným obličejem ze všeho vydloubávali. I z maminčina štrúdlu. Tak jsem se ho naučila dělat sama. Bez rozinek. A bylo.

Když jsem z domova odešla na vysokou, vystačily jsme si s holkama na kolejích s těstovinami, saláty a rohlíky. Polovinu času jsme beztak držely nějaké zaručeně fungující diety. Jako přes kopírák to pak bylo po vysoké, když jsem si poprvé pronajala vlastní bydlení. Těstoviny, saláty, povětšinou jsem si stejně někde něco k jídlu koupila ve městě. Troubu jsem v bytě neměla a k rodičům jsem se dostala jen sem tam o víkendu, takže na pečení štrúdlu nebylo kdy a kde.

Pak jsem se poznala se svým přítelem. Hned zkraje jsem ho upozornila na svoji zásadní vadu, že kuchyň je pro mě něco jako Pevnost Boyard. Bojovka s nejistým výsledkem. „Opečeš buřta? Opečeš. A to už je véča,“ opakoval mi s úsměvem tohle souvětí vždycky, když vycítil, že mě moje neschopnost v kuchyni trápí. Když jsem se k němu přestěhovala, jezdila jsem denně do práce, i o víkendech, zatímco on pracoval z domu, a vždycky tak bylo navařeno. Nikdy si nestěžoval.

Postupně jsem se nesměle snažila něco se od něj přiučit, ale zpravidla to dopadlo tak, že raději všechno udělal sám. Já mívala pořezané nebo ostrouhané prsty, opařenou jednu a spálenou druhou ruku. Prostě křemela, jak říkával můj děda. Jenomže já se v duchu rozhodla, že mě to nezlomí. A když už mi nejde vaření, aspoň v pečení prostě budu dobrá. Štrúdl už umím. Tak. A jala jsem se nakupovat kuchařky a konzultovat s maminkou, přítelovou maminkou a kolegyněmi v práci recepty.

Chybělo mi ovšem to základní. Vybavení. Což o to, troubu bych měla. Ale krom válečku a dvou plechů jinak nic. Na jeden víkend jsme měli naplánovanou cestu do Polska za nákupy, tak jsem spojila příjemné s užitečným a pořídila si tam výbavu skoro jako do profi pekařství. Košíčky, formičky, pekáčky, formy na koláče, dorty, srnčí hřbety, elektrický šlehač, spoustu misek, míchátek… prostě všechna možná udělátka. S hrdostí jsem to všechno doma vybalovala a ukládala do skříněk a šuplíků. A těšila se, jak se ze mě stane druhá Julia Childová.

„Ty poslyš… a musíš péct? Já jen, že bych rád zhubnul…,“ ozval se v tu chvíli za mými zády přítel. Váleček, který jsem v tu chvíli držela v ruce, se mi zdál jako vhodná smrtící zbraň. Ale nakonec jsem se rozhodla jít na to jinak. Upekla jsem podle receptu od kolegyně Míši roládu, protože vím, že je má rád. Slupnul ji celou na posezení. A o tom, že bych vlastně radši neměla péct, protože chce zhubnout, jsem od té doby neslyšela ani slovo. Ba naopak, každý víkend žádostivě načuhuje do trouby, jaká dobrota se v ní peče tentokrát. A já? Já jsem přišla, upekla… zvítězila. Hlavně sama nad sebou.