Jak se mi poblinkaly muffiny a srdce

10.02.2015 Tereza Jelínková

Listovala jsem zase jednou kuchařkou, o které jsem ani nevěděla, kde se mi vzala v hromadě dalších, nemaje potuchy o tom, co bych tak ráda zkusila upéct tentokrát...

Poučena předchozí zkušeností s jablky v batohu, která se mi ve formě drobícího se těsta rozlétla po celé kuchyni, když jsem s nimi vzteky třískla do válu, rozhodla jsem se, že tentokrát se rozčílit nenechám a vyberu si něco, na co bude moje chabé kuchařské umění stačit.

„Ne, tohle ne, tohle taky ne, fuj, mrkvový dort!“ komentovala jsem si pro sebe otáčení stránek a už už jsem sahala po jiné knize, když mi padl zrak na recept na jarní muffiny. Bylo sice horké léto… ale navzdory své perfekcionistické povaze jsem protentokrát odmítla být detailistkou.

„Lásko, navečer jsme pozvaní k sousedům na grilování,“ ozvalo se od vstupních dveří nadšeně. Přítel miluje grilované maso. A soused ho umí skvěle připravit.

„No bezva! Tak já udělám muffiny a aspoň tam nepřijdeme s prázdnou,“ zaradovala jsem se. Odpovědí mi bylo tíživé a velice výmluvné ticho. „Nebo myslíš, že to není dobrý nápad?“ zeptala jsem se a do hlasu se mi vloudila trocha naštvanosti, že nevěří, že to svedu.

„Ale jo… jenom jsem si říkal, jestli bys… neměla upéct něco… víš, jako něco, co už umíš, a ne zkoušet nějakou novinku, když to pak chceš brát na návštěvu,“ zkusil to přítel opatrně.

„No dovol! Minule jsem taky dělala novinku a jablka v županu do tebe padala jak Němci do krytu!“ přešla jsem do protiútoku s použitím oblíbeného úsloví mých rodičů a taktně při tom jaksi zapomněla dodat, co výsledku pečení předcházelo. Jako: hysterický záchvat pláče, bušení pěstičkou do válu, zoufalé volání maminkám o pomoc… Ne. Tentokrát to zvládnu sama, nějaké muffiny si na mě nepřijdou, zatvrdila jsem se v duchu.

„Eee… dobře, jak myslíš. Promiň. Kdyby něco, jdu ven sekat dříví,“ vyklidil přítel taktně pole. Škodolibě jsem se pousmála. Pchá!

Připravila jsem si ingredience podle receptu, řádně je promíchala (nabádali k tomu autoři) a zalovila v kouzelném šupleti plném pomůcek na pečení. Muffinové formy byly až na dně. Krásně barevné, aby to pečení nebyla nuda. V receptu psali dvanáct košíčků, tak jsem si je rozestavěla jak figurky na Člověče, nezlob se a začala plnit.

„Ty, a neměla bys je naplnit třeba jenom z poloviny a ne až po okraj?“ optal se přítel skoro omluvným tónem, když se přišel do kuchyně napít. „V receptu píšou dvanáct, tak snad vědí proč,“ prskla jsem po něm z otočky a zatvrzele dolila těsto do posledního košíčku, že skoro přeteklo ven. Pípla předehřátá trouba, drapla jsem plech s vyskládanými košíčky a vrazila ho tam. Se samolibým úsměvem, který mi vydržel zhruba deset minut, než jsem se do trouby koukla znovu.

Všechny muffiny vypadaly, jako by se jim z horka udělalo zle a vyzvrátily obsah svých pečených žaludků. Zbledla jsem. A v duchu si během šlehání cukrářské směsi začala nadávat, proč jednou neposlechnu, co mi někdo v dobré víře říká. Po vychladnutí jsem muffiny začala se schlíplým výrazem zdobit. Většina vypadala, že má na sobě přívěsek v podobě zamrzlých Niagarských vodopádů. Po nazdobení měly vodopády dokonce sněhovou čepici.

„No… nevypadá to jako na obrázku… Ale jako na obrázku to umí každá trubka. Tyhle jsou originál. Jako ty,“ usmál se na mě přítel a moje srdce přeteklo jako ty muffiny. Láskou.