Jak to chutná Vám, pane Okamuro?

14.10.2009 Radek Jaroš

"Pokud jde o jídlo, rád zkouším kdekoliv ve světě cokoliv, takže jsem měl již na jazyku i červy, kobylky, sušené včely a třeba v Brazílii krokodýlí steak," vzpomíná Tomio Okamura.

Na pana Tomio Okamuru jsem byl velmi zvědav. Předchází ho pověst úspěšného muže, nejznámějšího Japonce, který žije trvale v Česku. I když je vlastně po matce původem napůl Čech. Jaký bude jeho vztah k české kuchyni? Rozhodl jsem se, že to prověřím na pěti typických českých jídlech, která dám svému hostu na místě ochutnat.

Je krátce před osmnáctou hodinou, sedím v malebné restauraci Polomino nedaleko náměstí I. P . Pavlova a odhaduji, zda tento tiskový mluvčí Asociace českých cestovních kanceláří přijde v obleku, anebo dokonce ve fraku... Do prostor restaurace však svižně vbíhá muž v džínách a sportovní mikině, který se netváří úředně, natož upjatě. Zato však vstřícně a komunikativně, jak se na dobrého mluvčího sluší. Ovšem tiskového mluvčí, jenž tuto funkci vykonává bezplatně jako dobrovolník, jak se brzy z úst Tomio Okamury dozvídám.

CO NAPROSTO JEDNOZNAČNĚ NEJÍTE

Svého hosta se samozřejmě nejprve ptám na českou kuchyni všeobecně a zejména na to, jestli zde není jídlo, které nemá rád a jehož ochutnání by mu tedy mohlo činit „velké potíže“. Tomio Okamura se vůbec nenechá zaskočit. „Víte, se mnou je problém, mně chutná všechno… Pokud jde o jídlo, rád zkouším kdekoliv ve světě cokoliv, takže jsem měl již na jazyku i červy, kobylky, sušené včely a třeba v Brazílii krokodýlí steak… A českou kuchyni znám dobře a chutná mi. Jedině snad mozeček s vajíčkem – to skutečně nesnáším.“

JAK PROBÍHALO OCHUTNÁVÁNÍ

Nyní tedy odvádím Tomia Okamuru k vyvýšenému minipódiu, které zprava jakoby stráží historické rytířské brnění. Usazujeme se do pohodlných sedaček a čekáme na první chod. Už je tady a jak je v Čechách zvykem, je to polévka…

GULÁŠOVÁ POLÉVKA

Na stole před námi se ocitá talíř vonící známou, vel mi příjemnou vůní, jehož obsah však pan Okamura neuhodne, i když mu evidentně velice chutná. „Super, co to je? Aha, takže gulášovka… hmmm, moc dobrý.“ Přiznává také, že mu řada českých polévek opravdu lahodí – hlavně bramboračka, dršťková a kulajda. „A jestlipak víte, že kulajda chutná hodně Japoncům,“ dodává Tomio Okamura.

KRUPIČNÁ KAŠE

Nyní jsem velmi napnutý, neboť na stůl nesou jídlo, které většina Čechů jídává jen v raném dětském věku. Můj host však krupici zná a s chutí se do ní dává. „Tak tohle jídlo už jsem párkrát jedl, i když obecně vzato nejsem moc na sladké. Jen bych to udělal trošku hustější a místo kakaa bych dal přednost skořici.“ Od krupičné kaše se v rozhovoru dostáváme ke známým sladkým jídlům české kuchyně, jako jsou zemlbába, nudle s mákem, buchtičky se šodó či rýžový nákyp. „Takový typ jídel například japonská kuchyně vůbec nezná jako hlavní chod, pouze jen jako dezert. Přiznávám, tyhle jídla mi naprosto nic neříkají a dobrovolně bych si je asi nikdy nevybral…“

UTOPENEC

Na závěr nechávám panu Okamurovi přinést typickou hvězdu české hospodské kuchyně – klasického utopence. Zdá se však, že toho uzeného už bylo na něj nějak moc, protože tady jsme se asi příliš do chuti netrefili, i když utopence zdvořile ochutnává. Přiznává, že nyní se uzeným jídlům jako buřty a klobásy dost vyhýbá, protože mu po nich bývá trochu těžko u žaludku.

KAPLICKÁ CMUNDA

„Tak tohle je opravdu kalorická bomba,“ hodnotí slovně Tomio Okamura přinesenou kaplickou cmundu. „Já to mám rád s teplým mlékem.“ Ubezpečuji ho, že mnohem lepší a proslulou kombinací je dobře vychlazené pivo a překvapuje mě, že jí nezná. Ohledně uzeného masa se shodujeme, že ideální jsou šťavnatější kousky a že příliš suché uzené rozhodně nemusíme.

SMAŽENÝ SÝR

Krupice mizí ze stolu a střídá jí pěkně usmažený sýr se zeleninovou oblohou. Tohle pan Okamura samozřejmě poznává a okamžitě reaguje: „Jestlipak tušíte, že smažeňák je jednoznačně český vynález a specialita, kterou nikde jinde na světě v takové podobě nenajdete. Skutečně, ještě jsem se s něčím podobným nikde nesetkal. To je podobné i s párkem v rohlíku… jednoznačně česká záležitost, nikde jinde nevídaná. Ale naprosto geniální – je to jídlo přesně padnoucí do úst, nic vám z něj nepadá a díky nahřívání rohlíku lze takto upotřebit starší pečivo.“ Posléze se můj host ještě vyjadřuje k obvyklé kombinaci smažeňáku s hranolky: „Myslím, že to je ze zdravotního hlediska smrtící kombinace, překvapuje mě, že to dáváte hodně dětem. Já osobně bych to doporučoval s bohatou zeleninovou oblohou.“

CO MÁTE Z ČESKÉ KUCHYNĚ NEJRADĚJI?

Přímé ochutnávání skončilo a nyní se Tomia Okamury ptám na vůbec jeho nejoblíbenější české jídlo. A on má okamžitě jasno: „Španělská ptáček s rýží, dále koprová omáčka a také kombinace znojemské a štěpánské pečeně rovněž s rýží.“ Přiznává, že třeba na španělském ptáčku mu lahodí ta různorodost ingrediencí uvnitř, což mu připomíná právě rozmanitou kuchyni japonskou, kdy na talíř dostanete jídlo složené z mnoha potravinových součástí. Nakonec se pana Okamury ptám na vůbec jeho nejoblíbenější jídlo. A tady má také naprosto jasno - rýže. Ovšem pravá japonská rýže, která se od té u nás k dostání naprosto liší ve vzhledu i chuti. „Rýži jím minimálně dvakrát denně, často i k snídani, třeba s rybou. Právě stesk po japonské kuchyni mě vlastně přivedl na nápad otevřít v Praze obchod s pravými japonskými potravinami, v opravdu nejširším sortimentu.“ Posléze rád přijímám pozvání k návštěvě jeho obchodu a už předem mohu čtenářům prozradit, že se mají na co těšit...