Jak to chutná Vám, pane Šteindlere?

14.10.2009 Zdenka Ulmannová

"Ve skutečnosti je v našem podvědomí pořád a pořád jen onen pud mít ten velký a ještě větší kus masa," říká oblíbený herec.

Když se v Česku řekne Alles Gute!, každému hned naskočí známá dvojka herců, komiků, bavičů, recesistů, režisérů, Šteindler-Vávra. Nerozluční kamarádi Milan Šteindler a David Vávra se proslavili jako zakladatelé divadla Sklep, a ty spousty jejich veselých kusů se za dlouhé roky staly synonymem pro zemitý humor, jímž se Češi tak rádi baví. A to zejména v dobách, kdy jsme to jako vnitrozemská zemička, držená v zajetí a sevřetí výbojných velkých obrů, neměli v dějinném toku nikterak jednoduché, a kdy často nezbývalo nic jiného, než se potěšit, uchlácholit a vzdorovat aspoň tím humorem.

A právě za to, že v nás pořád nějak vydržel a přežil optimistický pohled, vděčíme nejednou lidem, umělcům, kteří i v té nejpříšernější situaci nakonec vždycky dokážou rozmrazit úsměv na rtech. A klidně bez jakýchkoliv obav ze zklaunění své osoby servíruje Milan Šteindler své pohledy, ať už se bavíte o čemkoliv. A když už jsme dali řeč u oběda v restaurantu Mozaika na Vinohradech, kde jsme pojedli tak skvělé lahůdky, až jsme si museli povolit opasky, začali jsme rozhovor zrovna o oněch pocitech, které se u hodovního stolu odehrávají.

„CO NAPŘÍKLAD VEGETARIÁNSTVÍ A VÁŠ POSTOJ K MOTIVACÍM, KTERÉ LIDI K VEGETARIÁNSTVÍ VEDOU?“ PADÁ PRVNÍ OTÁZKA PŘI SERVÍROVÁNÍ KACHNÍCH PRSÍČEK PO PROVENSÁLSKU.

Rozhodně nemám nic proti vegetariánům ani veganům. Dokonce mě taky trápí ty šílené případy, kdy zvířata musejí projít strašným utrpením, než je porazí na jatkách. Ale prostě za to nemůžu, já jsem masožravec. Spíš bych na protest proti týrání zvířat, než se stát vegetariánem, byl pro to, aby byly velmi přísné kontroly a pokuty v případě porušení etiky při způsobech zabíjení zvířat za účelem konzumace, a taky bych dal tak veliká převozní cla na dovoz zvířat, aby se obchodníkům nevyplatilo je transportovat na tak obrovské a nesmyslné vzdálenosti, kterými se to utrpení v tom stísněném prostoru převozních kontejnerů jen zvětšuje. Takové maso ani není dokonce snad zdravé.

Pokud se má maso dovážet a vyvážet, tak jen již ve zpracovaném, zamrazeném stavu. Ale i to považuji za smysluplné jen u některých druhů masa, například mořských ryb, tam, kde moře není. Protože důvod vozit naše čuníky tisíc kilometrů daleko, abychom si sem dovezli čuníky odjinud, když si klidně ty své můžeme vypěstovat a zpracovat doma, je velmi pochybný.

    KDYBYSTE NEBYL FILMOVÝM A DIVADELNÍM TVŮRCEM, A MĚL BYSTE MOŽNOST BÝT I NĚKÝM JINÝM, TŘEBA SPECIALISTOU JINÝCH DALŠÍCH PROFESÍ, BYLO BY MEZI NIMI UMĚNÍ GURMÁNSKÉ?

Proč ne? Je to velmi kreativní a tvůrčí práce vymyslet třeba nějakou kombinaci chutí a připravit takové jídlo, o kterém se lidem kolikrát zdá i ve snu, to musí být radost. Takový kuchař je v tomto smyslu také vlastně tvůrcem snů – podobně jako lidé kolem fi lmu. Protože i kuchař musí napřed vymyslet nějaký scénář chutí, a teprve poté se může pustit do samotného řemeslného zpracování. A zatímco fi lmové nebo divadelní umění je „pastvou“ pro oči, uši a duši, je kulinářské umění pastvou opravdovou, určenou pro celého člověka. Navíc, co se vaření týče, jsem velmi emancipovaný a nemám absolutně žádný problém si cokoliv sám uvařit.

POTRAVA JAKO ZÁKLADNÍ PRINCIP PŘEŽITÍ HRAJE V ŽIVOTĚ OBROVSKOU – VLASTNĚ HLAVNÍ – ROLI. PŘESTO JE ŘADA LIDÍ, KTEŘÍ NĚCO, COKOLIV, ZHLTNOUT POVAŽUJÍ ZA BĚŽNÉ A NORMÁLNÍ, A KAŽDÝ RITUÁL PROSTŘENÝCH STOLŮ POVAŽUJÍ ZA ZBYTEČNOU ZTRÁTU ČASU…

Takoví lidé jsou pošetilí a nejspíš si neuvědomují, že i při tom všem, co dělají, jak pracují a stále se za něčím honí, jsou nakonec vždycky podvědomě hnáni tím prvotním pudem opatřit si existenci – neboli mít co jíst. A to i přesto, že to může mít třeba další podprahové, skryté podoby. Kupříkladu v tom, že pracují, aby si mohli koupit drahé věci, domy, auta, jachty, kde ale nakonec stejně budou pořádat jako vyvrcholení svého snažení ty opulentní hostiny. Když má zkrátka někdo krásný, silný auto, je to ve zvířecí říši stejně jen zástupná věc za obrovský šťavnatý krvavý biftek. Lidi si kupují věci, které představují symboly blahobytu. Ale ve skutečnosti je v jejich podvědomí pořád a pořád jen onen pud mít ten velký a ještě větší kus masa.

MILAN ŠTEINDLER

Absolvoval v roce 1985 režii na FAMU.

Spolupracoval s ČST, jako asistent režie pracoval několik let ve Filmovém studiu Barrandov a zároveň působil v divadle Sklep, které spoluzaložil. Působí jako režisér, scénárista a herec. V roce 1990 si zahrál hlavní roli ve svém vlastním filmu Vrať se do hrobu, ale i v celé řadě dalších fi lmů, např. Kopytem sem, kopytem tam (1988), Pražská pětka (1989), Příliš hlučná samota (1994), Dívka od vedle, Vyhnání z ráje (2001) atd.

V roce 1994 obdržel Českého lva v kategorii nejlepší český fi lm roku Díky za každé nové ráno, který sklidil velký ohlas nejen mezi diváky, ale i u odborné kritiky a v klání o Českého lva získal hned čtyři trofeje včetně té nejcennější za nejlepší režii, scénář a nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli.

Mezi jeho další režijní počiny patří např. fi lmy Gen – galerie elity národa (1993) nebo Perníková věž (2002). V roce 2004 se objevil na obrazovce TV Nova jako redaktor novin, Lubor, v seriálu Redakce. Následující rok si zahrál roli vrátného na jatkách v celovečerní fi lmové grotesce režiséra Tomáše Vorla Skřítek. Roku 2006 se objevil jako otec Danyho (Vojta Kotek) ve fi lmu režiséra Karla Janáka Rafťáci. Od roku 2006 moderuje pořad Clever. V roce 2007 natočil fi lm O život.

Do tvorby pro děti se zapsal např. večerníčkovým seriálem Edudant a Fraucimor, a samozřejmě nezapomenutelným satirickým pořadem Alles Gute a Česká Soda.

V současnosti ani jeho neminulo rozvodové martyrium, v jehož kolotoči se právě ocitá, a vnímá je jako smutný střet lidských charakterů a zájmů, kde není vítězů ani poražených, a jejichž největšími obětmi jsou nakonec vždycky děti.