Jednou jsem snědla dvacet knedlíků

17.03.2015 Jaroslav Panenka

Před televizní kamerou to mladé herečce a zářící muzikálové hvězdě Markétě Procházkové šlo s vařečkou na výbornou – jako sympaticky suverénní kuchařce školní jídelny Zuzaně Červeňákové v seriálu Gympl. Že se Markétě daří i na jevišti, se můžete přijít přesvědčit do divadel, v nichž momentálně hraje. Ovšem do své vlastní kuchyně jen tak někoho nepozve. Jak si vede tam?

Jak vzpomínáte na natáčení seriálu Gympl s (r)učením omezeným?

Bylo to moje první větší příležitost na obrazovce, kdy už jsem neměla jen štěk, ale skutečně roli, takže Gympl pochopitelně patří mezi mé stěžejní herecké zkušenosti. Navíc pro mě znamenal velké štěstí na kolegy i postavu, kterou jsem ztvárňovala. Příběh Zuzky Červeňákové se mi zdál zajímavý, bylo v něm co hrát. Jako příjemný bonus jsem pak brala nápad, že si v něm i zazpívám, to jsem samozřejmě ocenila.   

 Jakou máte zkušenost se školními jídelnami?

Na základce jsem chodila na obědy poctivě každý den. Milovala jsem omáčky, nejvíce kuře na paprice. Dodneška si pamatuju, jak jsme se vsadili se spolužáky, a já snědla dvacet houskových knedlíků. Fakt jsem je do sebe nasoukala! Na gymplu jsem docházku do jídelny už poměrně dost šidila, to víte, stejně jako ostatní holky v tomhle věku jsem chtěla být hlavně hubená. A taky mě moc nebavilo vybírat si několik dní dopředu, na co budu mít v daný den chuť. Všichni museli nahlásit svůj výběr z asi třech jídel, jenže kdo měl takhle s předstihem tušit, co mu bude zrovna chutnat?

 Neznám snad nikoho, kdo by si ze školní jídelny nenesl životem nějaký stravovací blok, jídlo, na které se od těch časů už ani nepodívá. Máte taky takové?

Tak jste se právě seznámil s jednou výjimkou. Mě žádné nenapadá. Nemůžu říct, že by na jedné nebo druhé škole vařili špatně, měli jsme štěstí na kuchařky. Jeden takový blok se mi teď vlastně vybavil, ale za ten nemůže školní jídelna, nýbrž domácí kuchyně. Jednou mámě ujely ruce a udělala opravdu hodně sladkou dušenou mrkev. Několik let jsem pak dušenou mrkev nemohla pozřít. Chudák mamka, přitom je taková dobrá kuchařka! Jinak jsem vždycky jedla všechno – i bůček, když na něj přišlo. Teď už jsem vybíravější.

 Kvůli své profesi?

To bych ani neřekla. Před lety jsem prodělala mononukleózu, na kterou mi lékaři nepřišli, a od té doby jsem přestala mít chuť na tučná jídla i třeba na alkohol.  

V divadle Kalich můžete Markétu Procházkovou vidět v představení Pomáda a Horečka sobotní noci

 Takže žádné ohledy, abyste byla na jevišti ve formě?

Na to ohledy samozřejmě beru, ale naštěstí si nemusím těžká jídla odříkat, protože mi už prostě nechutnají, nesbíhají se mi sliny, když je vidím na jídelním lístku. Nicméně i jinak si vybírám, co jím. Na druhou stranu zas není pravda, že bych se nenajedla, nebo si strkala po každém jídle prst do krku. Takovým představám o naší profesi neodpovídám. 

 Jste typ herečky, která může polknout poslední sousto pár vteřin před tím, než vejde na jeviště?

Kdepak, jím naposledy tak hodinu před představením, pak už mi to nejde.

 V televizi jsme Vás viděli otáčet se ve školní kuchyni. Jak se činíte v té vlastní?

Asi bych měla předeslat, že v ní nejsem zas tak často. Když už se do vaření pustím, musí mě v tu chvíli bavit. Dovolím si říct, že vařit umím, ale nejedná se o můj koníček. Rozhodně nejsem ženská, které se každý den kouří z hrnců na plotně, nemám pokaždé připravené teplé jídlo.   

 Jakým způsobem jste v kuchyni nabírala zkušenosti? Šlo o metodu pokus – omyl?

Úplně první rady jsem získávala doma. Máma se snažila mě k vaření vést, ale daleko nedovedla. Bývala jsem vcelku paličatá dcera. Takže máminy dobře míněné pokusy většinou končily tak, že zatímco ona vařila, na mně zůstávaly přípravné práce, jako je škrábání brambor a podobně, což mě opravdu nebavilo. Ke skutečnému vaření jsem se tedy dostala, až když jsem bydlela sama v Praze.

Většinou jsem bývala od rána do večera z bytu pryč, čili jsem mimo něj také jedla, a jednoho dne mi přestalo v restauracích chutnat, byla jsem těch jídel přesycená. Pokud jsem zkrátka nechtěla umřít hlady, musela jsem se k vaření postavit čelem. Ono to není zas tak těžké. Najdu si na internetu, na co bych měla chuť, a držím se receptu. Zatím nikdy výsledek neskončil ve výlevce. Někdy trochu improvizuju, zvlášť když nemám všechny potřebné ingredience, někdy se pustím do výtvoru „co dům dal“ a na něm si zpravidla pochutnám nejvíce.

Zpěvačka vystudovala Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, obor muzikálové herectví

 Přivezla jste si do Prahy nějakou specialitu z rodné Vysočiny?

Ne, nic krajového. Ani domácím jídelníčkem se necítím příliš ovlivněná. U nás se pořád vaří poctivá česká kuchyně, tedy poměrně těžká jídla. Kdežto já přílohy moc nemusím, pokud si dám maso, tak třeba jen se zeleninou.

 To si u Vás rodiče asi moc nepochutnají.

Víte, že jsem ještě nenašla odvahu našim tady v Praze navařit? A když u nich navrhnu, že bych se mohla chopit oběda, slyším jen opatrné: „Prosím tě, spíš ne.“ (smích) Navíc jsem zatím měla to štěstí, že můj životní partner vždycky rád vaří, takže do kuchyně nemusím ani vkročit, pokud sama nechci. Skvělý kuchař je například Tomáš Savka, ten mě od plotny vyloženě vyháněl, bylo to jeho království. (S Tomášem Savkou jsme si o jeho kulinářské vášni povídali ve Světě potravin č. 7 z roku 2012, pozn. red.)  

 Nechybí Vám odvaha na konzumaci exotických poživatin?

Třeba brouky nebo červy jsem zatím neochutnala, nicméně u moře se vždycky pustím do tamní havěti. Vadí mi jen chapadla chobotnic a už si asi nikdy nedám ústřici. Pocit, že ji konzumuji ještě živou, mi nebyl vůbec příjemný.

foto archiv Divadla Kalich