Konečně je tu grilování! Anebo raději ne?

02.07.2014 Zuzana Klimešová

Letní fejeton od naší bloggerské přispěvatelky (www.loveckydenik.cz). A jaké jsou vaše zážitky s letním grilováním?

Každý rok je to stejné. Jakmile se po dlouhé zimě, kdy propadám depresi z nedostatku slunce, jen trošičku ohřeje vzduch, začnu pomýšlet na grilování. Bohatě stačí, aby se rtuť v teploměru vyšplhala na takových osm, deset stupňů, a já už přeměňuji myšlenky v činy.

Listí na stromech se ještě ani zdaleka nezazelená, když už potírám maso marinádou a rozpaluji gril. S úsměvem na rtu shlížím z terasy na sousedy, kteří brázdí ulici ještě v zimních v kabátech, i na ty od vedle, kteří zvědavě vykukují z oken poté, co ucítí vůni kouře. Díkybohu bydlíme v posledním patře, a tak nikomu z nich naše grilování nevadí. Naopak, většinou se nechají inspirovat a ještě týž den vystrčí židle i nosy na své terasy ke svým grilům. Co na tom, že je teprve konec března a jakmile slunce klesne k obzoru, začne zase mrznout?

Duben uteče jako voda a teplota vzduchu se už bez problému udrží na deseti a více stupních. To je čas, kdy se grilovací sezóna začne otáčet na plné obrátky. Jedu na víkend k rodičům a minimálně týden předtím už si vyměňuji esemesky s mámou na téma „co si ugrilujeme“. Rok co rok přijdeme s něčím novým. Byla sezóna, kdy celá naše rodina ujížděla na hermelínu v alobalu. Tu pak vystřídal čas banánů obalených ve slanině posypané směsí kari koření. Samozřejmě jsme prošli fází cuket a baklažánů, aby se rok na to dostala do vedení grilovaná játra servírovaná s brusinkovou omáčkou. Vloni jsem si pravidelně poroučela mleté hovězí, abych mohla grilovat burgery a vkládat je do rozpečených bulek.

Jak je zvykem, grilování není jen o jídle. Jde také o společné chvíle s přáteli a rodinou, které tato gurmánská událost umožňuje. U rodičů se vždy posadíme do zahradního altánu, zapálíme svíčky, otevřeme láhev vína a probíráme všechno možné. U toho se lačně vrháme na voňavé stejky, které si v prvním kole skoro krademe z talířů. Já většinou držím v jedné ruce obracečku masa a dohlížím na gril. Když servíruji druhou, třetí porci jídla, už nikdo nikomu nezávidí jeho kus žvance a spokojeně přežvykuje ten svůj. Jakmile přijde na řadu poslední chod, všichni funí a talíře si zakrývají rukama, protože se do nich už nic nevejde. Tak jako každý rok, a od této chvíle i každý měsíc, to s množstvím jídla přeháníme. Protože se na grilovací večery tak moc těšíme, máme velké oči a nejsme schopni se při nákupu ukočírovat.

Podobné je to i doma, v Praze, kde na terase pravidelně grilujeme s přáteli. S těmi se většinou pokoušíme o tematicky laděné večery, takže rožníme po americku, po anglicku nebo po australsku. K tomu vybíráme nejen patřičný alkohol, ale také hudbu. Vloni byly dokonce snahy o kraťoučké referáty na téma „grilování v dané zemi“. Ať už to všechno zní jakkoli zajímavě a lákavě, i tyto chvíle končí přecpanými bachory a zvířecím funěním. Ale ne že by nás to odradilo od dalšího grilování, které se koná pár týdnů poté…

Je za námi květen, červen i červenec. Opět jedu na víkend k našim, a když se mě máma v telefonu unaveně ptá, co že si tentokrát ugrilujeme, nic mne nenapadá. Už prostě nemám na grilování chuť. Tak jako každoročně jsme to i letos přehnali. A nejen s rodinou, ale i s přáteli. Teď už posedáváme na terase jen s menším občerstvením a pivem, nebo si uděláme večeři, která je grilu na hony vzdálená. Už dost bylo ožehnutých paprik, zakouřených stejků a opečených housek! Všichni máme stejný názor a domluvíme se, že příští rok musíme grilovat méně.

Jenže uteče sedm měsíců a po zimě, kdy mám depresi z nedostatku slunce, podpaluji koncem března na terase pod dřevěným uhlím. Usmívám se na sousedy, obracím maso na rozžhavené mřížce a píši rodičům, ať na příští víkend koupí… letos třeba pstruhy!