Mýty o školních jídelnách

15.05.2012 Bc. Anna Packová, Jana Uhlířová

Kupují školní jídelny nekvalitní levné potraviny, protože na jiné nemají dostatek finančních prostředků? Vaří kuchařky stále stejné pokrmy dokola? Podívali jsme se na nejčastější mýty, které o veřejném stravování dětí kolují, a prodiskutovali jsme je s Bc. Annou Packovou, odbornou referentkou pro školní stravování.

1.     mýtus:  V jídelnách se vaří pořád dokola ta samá jídla, kuchařky nejsou kreativní.

 Ve školních jídelnách se nevaří pořád ta samá jídla. Platí nepsané pravidlo, že by se jídla neměla po dobu šesti týdnů opakovat a lze samozřejmě dosáhnout i delšího časového úseku. V naprosté většině základních a středních škol se již připravují dva i tři druhy jídel na výběr, což již samo o osobě zaručuje určitou pestrost. Kuchařky mohou používat různé receptury a tudíž škála pokrmů je velice široká.

Pokud se snad ojediněle najde školní jídelna, ve které pracovníci na pestrost jídel až tak nedbají, je zapotřebí tuto situaci řešit s vedením školy, případně školní jídelny. V dnešní době není důvodu, proč by jídelníčky ve školách neměly být pestré.

2.     mýtus: Jídelny nijak nezohledňují rostoucí obezitu dětí.

 Jestli někdo dbá na to, aby jídlo, které děti konzumují, bylo z hlediska obezity (a nejen obezity) vhodné, tak jsou to právě školní jídelny. Složení jídelníčků a množství surovin jednotlivých potravinových komodit, ze kterých se skládá tzv. spotřební koš, který je součástí vyhlášky č. 107/2005 Sb. o školním stravování, je jednoznačně zaměřeno na boj s dětskou obezitou. Je kladen důraz na zvýšenou konzumaci zeleniny a ovoce, luštěnin a ryb, snižování obsahu tuků a cukrů ve stravě, omezování soli atd.

Jádro problému není ve školních jídelnách, ale ve stravovacích návycích našich dětí, které si přinášejí z domova. Podívejme se na sortiment zboží nabízený bufety a automaty ve školách – přeslazené nápoje, sladké čokoládové tyčinky, bonbony a různé pamlsky, v bufetech se nabízejí párky v rohlíku, langoše a jiné „lahůdky“. Které z dětí pak zajásá nad zeleninovým, luštěninovým nebo rybím pokrmem ve školní jídelně?

Školní jídelny nemohou bez podpory rodičů a pedagogů dosáhnout žádných kýžených výsledků, ačkoliv se o to upřímně snaží.

3.     mýtus: Jídelny nakupují levné nekvalitní potraviny jako pangase.

 Školní jídelny nakupují potraviny ze stejných obchodů a za stejných podmínek jako všichni občané České republiky. Fámy či „zaručené informace“ o kvalitě, případně nekvalitě potravin by neměly být brány jako podnět k takovým úvahám.

Pracovníci školních jídelen se snaží nakupovat hospodárně, avšak to v žádném případě neznamená, že nakupují nekvalitní suroviny, není k tomu žádný důvod.

4.     mýtus: Děti, které jsou vegetariáni nebo mají bezlepkovou dietu, se ve škole nenajedí.

 V otázce vegetariánství platí v současné době názor, že stravování dětí, jejichž organismus se vyvíjí, by se nemělo takto profilovat.

Co se týká diet, zde je situace obtížná. Školní stravování nemá ve svých povinnostech zajišťování dietní výživy, která vyžaduje specializované pracovníky. Ve školních jídelnách jsou navíc v současné době počty kuchařek značně omezeny. Školní jídelny se však přesto snaží rodičům dětí, které mají zdravotní potíže vyžadující dietu, vyjít všemožně vstříc (např. v některých jídelnách se již diety i připravují).

5.     mýtus: Rodiče nemají vůbec šanci vyjádřit se ke stravování nebo se aktivně zapojit.

 Zkušenosti ukazují, že převážná většina rodičů nemá zájem řešit problematiku stravování svých dětí. Rodiče samozřejmě mají možnost spolupracovat se školou a školní jídelnou. Mohou si ve škole zřídit např. stravovací komisi a občas zajít do školní jídelny jídlo ochutnat – obdrží tzv. degustační porci a do sešitu zapíšou hodnocení. Při takovéto návštěvě se také mohou podívat, jak děti jedí a jak také s jídlem zacházejí. Komunikace se školou ohledně stravování je opravdu jednoduchá, chce to jen zájem.

6.     mýtus: Jsme ve školním stravování pořád pozadu za západní Evropou.

Měla jsem možnost navštívit několik států v rámci Evropské unie za účelem seznámení se se způsobem školního stravování v těchto zemích. Ze svých cest jsem získala velmi cenný poznatek, že školní stravování v naší republice je na velice vysoké úrovni a většina mnou navštívených zemí nám jej upřímně závidí. V mnoha z nich téměř vůbec nefunguje, někde se buduje za významného přispění rodičů, někde se ho začíná ujímat stát nebo alespoň jednotlivá města (např. v Římě). Všichni se shodují na tom, že sjednocené a kontrolované školní stravování může mít úžasný vliv na boj s obezitou naší mladé generace, která nás trápí všechny bez rozdílu. Můžeme jít směle mnoha státům příkladem.