Na Beaře nám je blaze

13.07.2015 Petr Feldstein

Když jsme se před devíti lety chystali s manželkou a se synem poprvé na dovolenou do Irska, byl jsem zvědavý úplně na všechno. Tedy i na tamní kuchyni. Jako strávník nejsem vybíravý ani náročný. Odjakživa mi vyhovují jídla jednodušeji připravovaná než ta, jejichž recepty jsou složité. Ne proto, že bych se sám mohl octnout v roli kuchaře. Nevařím, neumím to, ale přiznávám, že rád jím.

Když říkám do Irska… V našem případě šlo především o poloostrov Beara v hrabství Cork na jihozápadě země. Typickou irskou krajinu, ve které se střídají strmé svahy skal s mnohdy stejně prudkými, neskutečně nádhernými zelenými koberci pokrytými pastvinami, na nichž se zvolna popásají tisíce ovcí, tu do značné míry ozvláštňuje pro tuto zemi atypické, relativně teplé počasí. To je způsobeno Golfským proudem táhnoucím se až z Mexického zálivu. Golfský proud už sice podle meteorologů prý není tím, čím býval, zeslábl údajně o dobrých třicet procent, ale právě tady, i když nejen tady, a nejen v Irsku, jeho vliv stále nelze ani zdaleka označit za zanedbatelný. Ovšem i deště je na Beaře, jako ostatně v celé této zemi, hodně. Jinak by zdejší zeleň nemohla být tak neskutečně sytá a nemohla by mít tolik odstínů.

Důkazem zdejšího, do určité míry téměř subtropického klimatu, je překvapivé množství palem. A v městečku Glengariff, kde měla své letní sídlo dnes už téměř devadesátiletá britská herečka Angela Lansburyová, mj. představitelka Jessiky Fletcherové z detektivního seriálu „To je vražda, napsala“, je kromě celé řady dalších pozoruhodností nádherný a turisty hojně navštěvovaný bambusový háj.

Představy a skutečnost

Na Beaře jsme si to hned napoprvé tak oblíbili, že od té doby jsme tam byli ještě pětkrát, naposledy předloni. A já věřím, že úplně naposledy to nebylo. V porovnání s Řeckem jsem tehdy v roce 2006 očekával, že si po stránce jídla polepším. Těšil jsem se na kuchyni ne nepodobnou anglické, která je mi sympatická především bifteky a vůbec steaky všeho druhu. A také na ryby, mořské plody (v tom mi ovšem ani řecká nabídka nevadila), čerstvou zeleninu, sýry a méně jídel na sladko. Pochopitelně jsem očekával některá tradiční typická irská jídla, v nichž dominuje maso, brambory a zelenina. A snad i taková, která nám, Čechům, nemusejí být, i s ohledem na společné keltské předky, a tím pádem třeba i jistou vzájemnou příbuznost z těch dávných časů, úplně cizí.

Moje představy se od toho, co nám irské restaurace na jídelních lístcích a potom i na talířích nabízely, opravdu příliš nelišily. Základem všeho je, že v Irsku, a to úplně všude, i v menších či úplně malých městech nebo obcích s třeba jen desítkami obyvatel, jsou neustále k dispozici absolutně čerstvé potraviny; respektive suroviny, ze kterých se vyrábějí. Je to nejen díky rozsáhlým pastvinám, které snad nejvíce určují kolorit ostrovní země na de facto nekonečném mořském pobřeží, v přímém, nebo alespoň ne příliš vzdáleném sousedství Atlantiku, ale i důkladné a poctivé práci zemědělců a potravinářských zpracovatelů. K dispozici jsou neustále nádherně vypadající druhy masa včetně jehněčího či skopového, které sice nemá rád každý, ale kdo je rád má, a já mezi ně patřím, ten to dokáže ocenit. A samozřejmě všechny další masné výrobky, jimž kralují šunka, klobásky a slanina. O mléčných produktech, jako jsou například skvělé sýry, úžasně chutnající máslo nebo jogurty, ani nemluvě.

Přijatelné ceny, vlídné zacházení

Ačkoli je Irsko v rámci Evropské unie považované za relativně dražší zemi, není pro nás rozdíl cen, ať už v obchodech s potravinami nebo v restauracích, kdovíjak bolestný. A vezmeme-li v úvahu kupní sílu tamních obyvatel, jejichž průměrný výdělek je výrazně vyšší než v České republice, pak jídlo vyjde Iry podstatně levněji než nás doma. V jistém ohledu, a to jak v obchodech, tak v restauračních zařízeních, však jeden, a to vyloženě nebetyčný rozdíl existuje. Spočívá v přístupu obsluhujícího personálu k zákazníkovi, respektive k hostovi. I když to zdaleka není pouze irská specialita, nýbrž předpokládaná samozřejmost každé civilizované země. Toho si Čech, zvyklý z domova na zcela jiné, mnohdy přímo spartánské (a to je ještě v mnoha případech eufemismus) zacházení, nemůže nepovšimnout a neocenit.

Když v Irsku platíte u kasy v samoobsluze, neexistuje, aby vám pokladní přinejmenším dvakrát nepoděkovala. Nejprve, když vyndáte z peněženky peníze a podáte jí je, potom, když dostáváte nazpět a odcházíte. Přitom se nezřídka jedná, pozná se to jak podle jmenovky přišpendlené na prsou, tak podle přízvuku, o dívky nebo i zralejší ženy, které evidentně pocházejí, podobně jako u pokladen u nás, z východoevropských postkomunistických zemí.

Bagety a bagety

Nejednou jsme, a docela rádi, vyjde to přece jenom levněji, a navíc se opravdu výborně najíte, „pojednali“ v těchto samoobsluhách i oběd. Nejčastěji ve formě veliké rozkrojené bagety, kterou si buď necháte, nebo nenecháte zapéct, předtím ovšem napěchované vším, o co si z mís za naleštěnou skleněnou stěnou pultu řeknete: plátky šunky, sýru, kolečky salámu, kousky tuňáka, pečeného kuřete, nejrůznějších druhů zeleniny, vajíčky, atd. Skoro se to ani nedá sníst. A pokud se dobře pamatuji, cena byla jednotná a velmi lidová – dvě a půl eura. Že by to už všechno bylo dopředu připravené a jako u nás ubohou náplní vzhledem k ceně zjevně poddimenzované a do potravinové fólie zpravidla kdovíjak dlouho předtím zabalené, vůbec nepřichází v úvahu.

Totéž se týká i fast foodových jídel, z nichž nejpopulárnější je stále fish and chips, nebo jiných specializovaných bufetů s různými druhy ryb. Ty jsou pochopitelně nabízeny v rozdílných cenách, ale nikde nemáte důvod pro to, aby vám přišlo na mysl, že těm, co se vám věnují, jde hlavně o to, jak vás ošulit nebo jak na vás jinak vyzrát. V Irsku toto vůbec neexistuje.

Neokázalá kvalita

V restauracích se všude najíte dobře, i když někde vám může chutnat víc, jinde méně. My jsme si hodně oblíbili jednu docela obyčejnou restauraci v malém městečku Kenmare v hrabství Kerry, kterou při každém našem irském pobytu navštívíme za ty dva týdny dvakrát nebo třikrát. Tak skvěle udělané a poctivé hovězí steaky se v českých restauracích nedělají. Vynikající jsou tu ovšem i jiná jídla, včetně těch, která nejsou pro Irsko právě nejtypičtější. Například těstoviny na nejrůznější způsoby, na které si z naší rodiny potrpí nejvíce manželka.

Podobně sympatické restaurace či typické a pro Irsko zcela neodmyslitelné puby s příjemnou obsluhou jsou i v o něco větším městě Killarney. A všude, pochopitelně nejen v Kenmare a Killarney, je v hospodách i v obchodech, kde to vyjde podstatně levněji, obrovská nabídka piv. Ze zdejších jim kralují Guiness, Kilkeny, Murphy´s, ale podobně populární jsou desítky jiných značek. Zároveň jsou tu všude piva německá, nizozemská i česká, včetně plzeňského. Já jsem si ovšem i v Irsku ověřil, že ani v tak početné a kvalitní konkurenci nad plzeň není. Alespoň pro mě ne.

Domácí atmosféra

A ta atmosféra! Nesmírně vlídná, milá, v nejlepším smyslu slova domácí. Příjemná, báječně souznící s překrásnou, zádumčivou, nesmírně romantickou, ale zároveň vlídnou přírodou. Příjemně neokázalé, ale přitom gruntovní, poctivé, je v Irsku, co se jídla i pití týká, vlastně všechno. Na bombastičnost a chlubivost si Irové (ne že bych měl například u Francouzů nebo u Italů něco proti tomu) v tomto ohledu prostě nepotrpí. Současně ale také vše, co s jídlem a pitím souvisí, alespoň tady, na jihozápadě této podivuhodné země, nepovažují za nic vedlejšího a nedůležitého. Po všech stránkách se tomu věnují se skromnou, ale náležitou péčí. Jenom to nijak nevystavují na odiv. A to se mi líbí.