Nepřítelem člověka není cukr, ale nedostatek pohybu

26.10.2020 Jana Čiháková

Jedním z nejrozšířenějších zdravotních mýtů, patrně v celém civilizovaném světě, je teorie, že za všechny zdravotní problémy lidí nebo jejich většinu může nevhodný výběr a složení potravin, které člověk konzumuje. Jejich vliv je přitom skutečně významný a podle odborníků činí 40 až 60 procent, není ale jediný. Právě v onom civilizovaném světě, který složení potravin tak zásadně „řeší“, má na kondici a zdraví člověka větší nebo zhruba stejný vliv jeho životní styl, respektive výdej energie při jeho činnostech.

To je důležité uvědomit si především při snahách o regulaci příjmu cukru, neboť právě cukr je dominantním zdrojem energie pro člověka, z něhož tvoří zhruba 60 procent. Zároveň je ale cukr spolu s tukem a solí na pomyslných stupních vítězů největších nepřátel lidstva, což vede k aktuálnímu potravinářskému trendu obsah cukru ve výrobcích všeho druhu cíleně snižovat, případně cukr nahrazovat jinými složkami. Nic proti tomu, ale nic se nemá přehánět, což platí především o náhražkách a alternativách běžného cukru.

Ne každá náhražka je vhodná

Převažujícím trendem je přitom především nahrazovat nebo snižovat v potravinách podíl sacharózy - řepného cukru, který se stal symbolem nezdravého stravování a „viníkem“ celé řady nemocí, zejména obezity. Ve skutečnosti jsou ale podle posledních výzkumů pro člověka více rizikové jeho alternativy, a to jak marketingově hojně podporovaná stévie, tak neméně propagovaný a preferovaný cukr ovocný - fruktóza.

Začněme třeba u stévie, což je produkt hvězdnicovité rostliny Stevia rebaudiana, zvané také sladká tráva. Pomineme-li skutečnost, že cvičený jazýček stevii dokáže v řadě výrobků, zejména pak nápojů, rozpoznat, neboť nemá v porovnání se sacharózou tak příjemnou chuť, zůstává to zřejmě více podstatné. Totiž, že z dosavadních výzkumů vyplývá, že stevia a celý soubor látek ze sladké trávy zvané stevisoidy mohou mít negativní hormonální účinky a působit tak jako antikoncepce. I když slovo „mohou“ je samozřejmě velmi nekonkrétní a stejně jako v jiných případech jeho použití je třeba k takovému sdělení přistupovat obezřetně, nasvědčuje vše tomu, že sladit stéviií představuje největší riziko právě pro ty, kdo tak nejčastěji činí - totiž pro nastávající maminky. Studie upozorňující na možná rizika tohoto sladidla není jediná.

Mnohem větší zklamání pro zastánce „zdravých cukrů“ jsou ale jistě rizika představovaná fruktózou. Jejich závažnost je o to větší, že o fruktóze toho víme mnohem víc než o stévii, a je tak prakticky jisté, že ovocný cukr přispívá k nadváze. Tedy k tomu, z čeho je viněn řepný cukr sacharóza. K nadváze přitom pochopitelně při přílišné konzumaci přispívají oba tyto cukry - je ale poněkud paradoxní zcela nahrazovat jeden typ cukru jiným, když důsledky jsou v zásadě stejné, což je dáno hlavně tím, že se oba v těle snadno ukládají.

Samozřejmě to ale neznamená vynechávat ze stravy ovoce - jen je třeba vědět, že i v tomto případě všeho moc škodí a že není pravda, že se po ovoci netloustne. Tvrdí to ostatně například americký pediatr Robert H. Lustig (a opět - není sám), podle kterého je to právě fruktóza, která stojí v USA za epidemií obezity a s ní spojených nemocí srdce nebo cukrovky.

Umělá sladidla raději ne

Vůbec nejhorším řešením jsou ale sladidla umělá. Také o nich je k dispozici celá řada poznatků, za všechny studie jmenujme například práci týmu imunologa Erana Elinav z Weizmannova výzkumného ústavu v Izraeli. Ten na příkladu laboratorních myší prokázal, že konzumace syntetických sladidel vede ke skrytým zánětlivým procesům a k intoleranci na glukózu. Porušená glukózová tolerance je přitom stav, při němž již organismus nedokáže dokonale kontrolovat koncentraci cukru v krvi, avšak ještě nedojde k rozvoji cukrovky. Na to, abychom cukrovkou zanedlouho onemocněli, si ale připravujeme konzumací umělých sladidel dobou „živnou půdu“. Jinými slovy - kdo není diabetik a nemusí, neměl by umělá sladidla používat.

Snížit konzumaci cukru, mluvíme - li o sacharóze a „sladivých cukrech“ (sacharidů, například polysacharidů je totiž celá řada a patří mezi ně například škrob, vláknina nebo celulóza), je nicméně skutečně žádoucí, především pro jedince, kteří se méně pohybují a mají například takzvané „sedavé zaměstnání“. Doporučená denní dávka cukru pro dospělého člověka totiž činí 50 gramů (podle jiných zdrojů 60 gramů), v ČR ale dosahuje průměrná spotřeba cukru 70 gramů a podle Českého statistického úřadu více než 90 gramů. Což je dáno tím, že cukr je součástí celé řady potravin, kde by jej našinec na první pohled (spíše chuť) nečekal - třeba uzenin, a statistici s tím ve svých propočtech počítají. A patrně mají pravdu.

Pohyb jako lék

Řešením je ovšem také právě se více pohybovat. Daleko důležitější je přitom přirozený a pravidelný pohyb, jako je chůze nebo plavání. Kdo může a bydlí třeba ve vyšších patrech, měl by chodit po schodech dolů i nahoru pěšky, lidé ve městech by zase měli ujít vlastními silami alespoň kratší trasy místo použití městské hromadné dopravy. Bohužel, právě ve městech se potřebný výdej energie odehrává především v různých fit centrech, což není zrovna optimální řešení.

Vyrovnat se s nárazovou a krátkodobou fyzickou zátěží je totiž pro organismus docela složité, nehledě na to, že výdej energie „ve fitku“ je obvykle pohotově kompenzován na místě energetickými nápoji a energii dodávanými potravinami, takže bilance „příjem a výdej energie“ může být nakonec příznivější pro příjem. Právě to je ale také cesta k obezitě a k potenciálnímu rozvoji s obezitou spojených civilizačních nemocí.