Tajemná půlnoc v Paříži

05.01.2015 Otakar Kosek

A už je tu zase konec roku, povzdechneme si s nostalgií, překvapením i s úsměvem, který je tak trochu pokusem obelhat smutek nad uplývajícím časem.

A abychom nepropadali přílišné beznaději, dáváme se do plánování silvestrovských oslav, domlouváme si s přáteli divoké párty, promýšlíme zásoby alkoholu a nakupujeme množství pyrotechniky, v jejímž blýskavém půlnočním rachotu se dá na chvíli zapomenout na strasti roku minulého i toho očekávaného.

Cestovní kanceláře lákají na novoroční oslavy do evropských a světových metropolí.  Například do Paříže. Na Champs Elysées, nebo přímo pod rozzářenou Eiffelovku, kde tisíce lidí v karnevalové atmosféře oslavují příchod nového roku. Ale v Paříži se dá strávit Silvestr úplně jinak, v klidu, tiché přátelské atmosféře. Díky tomu, že od odpoledních hodin jezdí městská doprava zdarma, se můžete přesouvat ze čtvrti do čtvrti a užívat si pohody bloumáním po ulicích a skvělého jídla v úžasných bistrech, brasseriích a restauracích: třeba pečeného jehněčího ramínka plněného česnekem nebo vařené telecí hlavy, či úžasných telecích ledvinek, hovězího na burgundském víně, pak si dát le plateau de fromages – prkénko se skvělými sýry, a končit tarte tatin – jablečným koláčem.

Jako aperitiv pro pány je skvělý pastis, pro dámy třeba Kir royal nebo Byrrh, jehož základem je nekvašený mošt z červených hroznů, destilát z hroznů a alkoholizované víno ochucené výtažkem z kůry chinovníku, sušené pomerančové kůry, kakaových bobů a kávových zrn. A nechcete-li příliš utrácet za víno, držte se obyčejného vin de pays, které je nakonec stejně dobré jako drahé značkové. Ovšem ke kávě po půlnoci nezapomeňte na digestive – co třeba calvados nebo armagnac?

Bez shonu, bez rezervací, všude je vlídně a klidně. Lidé na ulicích se na sebe usmívají, nikdo se nepřejídá ani neopíjí, rachejtle nikde z oken nebouchají, takže třeba i v tak bohaté čtvrti jako je Marais nemáte pocit, že je nějaký výjimečný den. Vloni jsme poslední den roku strávili se ženou v malé restauraci v této čtvrti, kam nás zcela náhodou nohy zanesly, když jsme putovali nazdařbůh z Montmartru. Z ulice jsme uviděli volný stolek, tak jsme vešli, usedli a zůstali přes půlnoc.

Plno, u baru se na malém místě občas tancovalo, o půlnoci patron obešel stoly, s každým hostem se políbil, každý dostal sklenku šampaňského, kdo si chtěl připít, připil, kdo chtěl zůstat ve svém soukromí u stolku, jen pozdvihl sklenku, a některé zamilované dvojice ani nepřerušily šťastnou společnou chvíli. Jako přelud vešla před půlnocí do restaurace dvojice: krásná starší dáma v bílém kožichu až na zem, rudém klobouku a rukavičkách téže barvy, s pánem v klobouku staženým do čela a kabátu s vyhrnutým límce. Dali si šampaňské, popíjeli a bavili se, aniž by si odložili, o půlnoci si s námi připili, dáma ladně sundala kožich a chvíli tančila sama se sebou, láskyplně pozorována svým partnerem, pak náhle zastavilo před skleněnou stěnou na ulici auto, dvojice zamávala a zmizela stejně podivně, jako se objevila.

Třeba ti dva byli ten starý rok: zjevují se znenadále v každém posledním dnu roku na různých místech Paříže, aby se rozloučili. Třeba. Zůstala po nich jen vůněChanel N° 5a Yves Saint Laurent a nádherný pocit tajemství, který zdobil tuto poklidnou noc, v níž cosi končí a cosi začíná.