U řeckých bohů a filozofů

30.01.2010 Karel Holub

Zajímá vás, jak vlastně probíhaly antické hostiny?

Od počátku 2. tisíciletí př. n. l. se v oblasti Egejského moře, na Kykladských ostrovech, v Mykénách a na Krétě rozvíjely civilizace, které podobně jako v Egyptě a Mezopotámii dospěly od elementárních forem k pokročilé výrobní i společenské organizaci a osobitým projevům materiální i duchovní kultury. Slavná minulost Egeidy se odráží v pozdější řecké mytologii. Pověsti o Théseovi, Ariadně a Mínótaurovi, Daidalovi, Íkarovi či mykénských Átreovcích dokládají význam někdejších kulturních a mocenských center. S Krétou je spjat také mýtus o dívce Evropě (Erópě), kterou sem unesl Zeus v podobě býka. Jejím synem byl mocný král Mínós, jenž se stal symbolem krétské civilizace. Po zániku krétsko-mykénské civilizace prožívala celá egejská oblast období úpadku, označované jako temný věk. Mezi 8. až 6. stoletím př. n. l. však došlo k rychlé obnově. Zvláště Athény převyšovaly rozlohou a počtem obyvatel ostatní řecké státy a později se staly hospodářským, politickým a kulturním střediskem celé Egeidy.

Hornatá a kamenitá krajina řeckých ostrovů poskytovala jen omezené a skromné zdroje zemědělské půdy oproti Egyptu a Mezopotámii. Většina obyvatelstva se živila samozásobitelským obděláváním půdy, chovem drobného domácího zvířectva a lovem ryb. Zemědělská technika byla i v klasické době ještě velmi primitivní. Z obilnin znali Řekové od pradávna ječmen (kríthai), pšenici (pýroi), proso (meliné) a špaldu (olýra). Pro žito a obiloviny se často používalo slova sítos, které zároveň znamenalo pokrm nebo jídlo. Důležité bylo sadařství a Homér v Odyssei popisuje rozsáhlé sady krále Fajáků, oplývající hrušněmi, granátovými jablky, sladkými fíky, bujnými olivami a švestkami. Staré komedie zase vyjmenovávají bohatý sortiment zeleniny, jako jsou česnek (práson), celer (selínon), okurka (sikys), tykev (kolokynthos) nebo koření – kmín (kymión), máta (minthé), fenykl (marathón) aj. Chovali se vepři, drůbež, ovce a kozy, jež poskytovali maso, mléko i sýry. Hovězí dobytek se choval ve stádech nejenom pro maso a kůži, ale také k obětním účelům.

Koncem 5. století př. n. l. vylíčil autor komedií Ferekratés zaslíbenou zemi jedlíků. Současně nám tím zanechal zprávu o možnostech a schopnostech tehdejší gastronomie. Obdobné popisy budou v pozdějších dobách také oblíbeným námětem malířského zpracování: „Všechno bylo promíšeno s bohatstvím / a všemi mlsky prohněteno všelijak. / Proud řek tam kaše pln a černé polévky / v hukotu soutěskami sám se prodírá / i s kůrkou chlebovou a kusy koláčků, / že v pohodlí a samo se tam dálo vám / vkládání v hrdlo stravy tuze bohaté. / A párky spolu s kusy klobás vařeny / ty řeky místo škeblí na břeh vyvrhly. / A též tu byly vypečené kousky ryb, / omáčičkami věru pestře zality, / kořením sypané, a byly z úhořků! / Na dosah šunky měkoučké a z celých kýt, / na podnosech i provařená kolínka / co nejlíp voněla, i volské vnitřnosti, / též bůček z vepře, svrchu správně zahnědlý, / vábící tuze, a to všechno v koláčích. / Krupice v mléce smáčená vám stála tam, / ach, v dížích, a též mléko otelených krav. / A drozdi vypečení, okořenění / kol pusy létali a sníst se chtěli dát / od těch, co dleli v květech myrh a anemon. / Jablka hezká z nejhezčích tam visela / nad hlavami – a sama rostla z ničeho.“

Denní jídlo nebylo svázáno žádnými rituálními předpisy a konzumovala se široká škála poživatin, které nabízelo řecké zemědělství. Po ránu se začínalo snídaní (ariston), v poledne se podával oběd (deipnon) a po soumraku následovala večeře (dorpon). Skladba denních jídel byla prostá a odpovídala možnostem rodiny. Členové domácnosti se scházeli ke společnému jídlu pod vedením hospodáře (kyrios), mužské hlavy rodiny, zatímco ženy, které jídlo připravovaly, zůstávaly v oddělené části domu. Počestné ženy-manželky se neúčastnily ani symposií.

Jak se měnil životní styl, měnila se i forma stolování. Svůj podíl zde měly i orientální vlivy perské kultury, se kterou byli Řekové v úzkém styku. Odtud převzali zcela nový koncept stolování. Zatímco homérští hrdinové při jídle sedávali u stolků, od začátku 5. století př. n. l. se v jídelně objevila lehátka s malými stolky, na které nosila jídlo obsluha. Řekové k jídlu zalehli a po nich celý antický svět téměř na tisíc let. Teprve křesťanství počátkem 5. století vrátilo stolu opět jeho význam. Tím, že Řekové opustili ústřední stůl s jídlem, změnil se rámec, kterým se vyjadřovala i vytvářela pospolitost. Stůl přestal být posvátným objektem, jehož prostřednictvím přichází člověk spolu se svou nejbližší komunitou do styku s božstvy.

Nové formy chování, cítění a myšlení doprovázené rozkvětem fi lozofi e, jejíž racionální jádro se v různé míře obohacovalo i všudypřítomnou mytologií, si našly nový komunikační prostor – symposion. Společné obětiny i úlitby za účasti celé obce, vyjma velkých událostí nebo svátků, ustoupily do pozadí. Ve středomořské oblasti se pojetí hostiny posunulo k individuálním požitkům smyslů a ducha. Naše slovo hostina nevystihuje obsah řeckého slova symposion, neboť to znamená společnou pitku – tedy druhou část hostiny, následující po společném jídle. Od prvé, jídelní části byla oddělena povinnou úlitbou bohům. Končit den symposiální hostinou nebylo pravidlem, ale spíše výsadou movitější vrstvy Athéňanů. Symposion bylo příjemným závěrem dne svobodného občana, dne naplněného účastí na správě věcí veřejných. Po celodenních povinnostech přichází večer – chvíle uvolnění, zábavy i fi lozofi e. Symposion se proměňuje v umělecké představení, které má svoji scénu, režiséry, herce, kostýmy, technický personál a scénář s hlavními body.

Když hosté spočinuli na lehátku (klíné), byl k němu přistaven oválný nebo čtvercový stolek (trapeza), na který bylo podáváno jídlo. Před jídlem každý vylitím několika kapek nemíšeného vína provedl úlitbu se jménem boha na rtech. Víno bylo nejenom kultovním a mytologickým nápojem, ale i námětem pijáckých písní a předmětem úvah fi lozofů. Jako předkrm se mohly podávat studené i teplé ústřice, krabi a kořeněné saláty na povzbuzení chuti. Hlavní jídlo (až do doby Perikleovy jen chléb a maso nebo ryby) se v helénistické době rozložilo do více chodů: ryb, pečené drůbeže, vepřového nebo skopového masa, méně pak zvěřiny. Končilo se moučníkem, zejména sladkými koláči plněnými rozinkami, mandlemi nebo ořechy. Stolovníci se dohadovali na svém podílu a každý přinesl nějaké jídlo s sebou. Po hlavním jídle se hosté znovu omyli, natřeli vonnými mastmi a otroci přinesli nové stolky s ovocem a zákusky. Začalo symposion, zahájené úlitbou Dionýsovi, bohu vína, která připomínala původní rituální funkci hostin.

Přestože díla Xenofónta a Platóna mají poněkud odlišný charakter, podávají nám spoustu informací o průběhu a pravidlech antické hostiny. Ty se nezměnily ani v císařském Římě a pozdější Plútarchova neJak vlastnbo Lúkianova díla líčí s drobnými odchylkami stále týž rámec řeckého symposia. Samo symposion i hostina jako celek nebyly tedy jen smyslovým požitkem a zdrojem zábavy, nýbrž přispívaly k rozvoji poznání a mravů. Význam symposia jako společenské instituce a formy mezilidské komunikace konečně dokládá i dnešní používání tohoto pojmu jako synonyma pro kongres s přednáškami.