Žvýkačka jako generační fenomén

24.08.2015 Petr Feldstein

Má generace odmalička slýchávala, že jazz je kapitalistický, nemorální přežitek. Že mandelinku shazuje z letadel na naši svěží, lidově-demokratickou nať potměšilý Harry Truman, americký prezident a válečný štváč. A že žvýkačky a jejich žvýkání jsou nejen znakem nekulturnosti, ale i projevem reakcionářství neboli zpátečnictví.

My, jako děti, jsme však v padesátých letech přesto po žvýkačkách „pásli“. Studená válka se v našem nedospělém světě projevovala negativně v tom, že žvýkačky nebyly na trhu. Nanejvýš, a to výjimečně, bylo možné spatřit v jednom přežívajícím soukromém koloniálu u nás na Letné brčálově zelené, vínově červené nebo špinavě žluté želatinové hady. Nějakým práškem posypané, aby se v ruce nelepili. Hadi nebyli špatní, hlavně proto, že byli vzácní. Ale žvýkačky zůstávaly snem. Snem zrozeným z empirie nejranějšího věku.

Mlhavě si pamatuji, že do naší rodiny, stejně jako do dalších v Československu, dorazil krátce po válce balíček z Unry. Přesněji z UNRRA, mezinárodní organizace OSN, která zasílala poválečnou pomoc. Z potravin, které balík obsahoval, mi v paměti utkvěly pouze žvýkačky. Něco skvělého, báječného, úžasného. Některé vypadaly jako bonbóny a v malé krabičce chrastily. Jiné, přitažlivější, byly v podobě pásků zabaleny do staniolu, jenž byl zasunutý do barevného obalu. Ta chuť! A především – ta konzistence! Žvýkačky totiž žvýkáním neubývalo.

Unru zrušily a žvýkačky se změnily v pohádkovou vzpomínku. Až jednou, ve druhé nebo třetí třídě, přišel do školy spolužák Čestmír Gütter a žvýkal. Měl opravdovou žvýkačku. Okázale ji natahoval z úst až do míst, do kterých mu stačila délka ruky. Důkazem pravosti byla vůně a prázdný papírek, který nám Čestmír dovolil si prohlédnout. Pak vyndal z kapsy poslední trumf. Balíček, v němž byly ještě čtyři žvýkačkové pásky. Tím nás předtím, než byla zahájena první hodina, dorazil.

Hned na počátku přestávky jsme se okolo něho shromáždili. O žvýkačku, respektive sebemenší kousek z balíčku, si nikdo říci netroufnul. Našli se však opovážlivci, kteří na Čestmírovi loudili alespoň „čída“ z pusy. K tomu ale Gütter svolil jen v případě Ivany Hamplové a tím se potvrdilo naše podezření, že ji tajně miluje.

Později se občas stalo, že skulinou v železné oponě někdo ze zahnívajícího Západu do republiky žvýkačku prostrčil. Také já jsem se dočkal a s nabytými žvýkačkami a zvýšeným sebevědomím jsem se vydal na promítání grotesek do kinosálu. Díky žvýkačkám jsem měl ono sobotní odpoledne u kamarádů větší úspěch než Charlie Chaplin, Laurel a Hardy nebo Lupino Lane na malém plátně v němých filmech.

Jako žáci čtvrté třídy jsme odjeli na školu v přírodě do Deštného v Orlických horách. Po vyučování jsme vybíhali do lesů a z kmenů jehličnanů jsme odloupávali zaschlou pryskyřici. Po soustředěném úsilí a překonaném odporu k chuti smůly se mnohým z nás podařilo zdolat na zubech a na jazyku stádium beznadějné rozdrobenosti a zpracovat pryskyřici ve velké, měkké a pružné sousto, které umožnilo kýžené žvýkání. Konečný efekt byl lepší než obdobné pokusy s voskem, o kterém nám navíc tvrdili, že se vyrábí z kostí.

Naše generace neměla štěstí odmalička. S lecčím, co by jí mohlo zpříjemnit život, se minula. Začalo to žvýkačkami, protože žvýkačková liberalizace, i když nejprve v podobě tuhého Pedra, přišla pozdě. Ze žvýkaček jsme vyrostli, tak jako jsme později vyrostli z něčeho jiného, co nastalo. Nebo jsme naopak do něčeho dalšího ještě nedorostli. Jednalo se většinou o věci důležitější než žvýkačky. Stejně bych však žvýkačky na poslední místo nedal. Ani při vědomí, že jsme jimi zaplaveni. Jednou si ale ještě musím zkusit, jak chutná smůla. Ne že bych jí byl v životě ušetřen. Ale mám na mysli tu smůlu žvýkačkovou. Pryskyřici z kmenů jehličnatých lesů.   

Další zajímavé články naleznete v novém čísle časopisu Svět potravin, které je právě v prodeji!