Domácí příkrmy? Ani to nemusí být výhra

12.03.2021 Jana Čiháková

Domácí příkrmy, to je záruka kvality, čerstvosti a naprostého zajištění toho nejkvalitnějšího jídla pro děti. Pravda? No… ano, ale možná tak před lety.

Je skupina maminek, které dávají přednost kupovaným příkrmům, ať už pro to mají jakékoli důvody, na opačném břehu však stojí armáda těch, které výhradně vaří se zarputilým přesvědčením, že jen takhle svoje dítě neotráví. Problém obou skupin je, že se o svou pravdu maminky z obou stran barikády rády poperou, se svou pravdou také většina z nich ráda prezentuje prostřednictvím blogů a diskusních fór. Na tom by nebylo sice nic špatného, kdyby touto cestou nedocházelo k mystifikaci mínění ostatních matek, které se nepřišly na diskusní fóra pohádat, ale inspirovat. 

Už dávno nemáme zahrádky

To, zda je lepší dětem vařit, nebo raději sáhnout po certifikované dětské výživě, je snad nejčastějším otazníkem pro celou řadu rodičů, kteří svým dětem začnou podávat i příkrmy. Už jen protože o nich koluje celá řada mýtů. K tomu samozřejmě přispívá i tlak starší generace, která k příkrmům přirozeně pojímá podezření, jelikož v jejich očích jde o něco nového, s čím nemají zkušenost, zároveň již zpracovaného, tudíž kolikrát mylně přeloženo jako něco nekvalitního. To samozřejmě nemusí být pravda, zvlášť ve 21. století. Dětská výživa je možná tou nejvíce kontrolovanou disciplínou, na kterou spadají daleko vyšší standardy a upřímně, určité změny nastaly i v produkci zeleniny a ovoce. Už dávno si totiž nepěstujeme vše na vlastní zahrádce prosté všech látek podporujících růst a dobrou úrodu. Doma jde dětem vařit skutečně kvalitně, stejně jako pro ně jde dobře nakoupit již hotové.

Začněme od píky

Je více doporučení, u nichž došlo na základě nových poznatků k modifikaci. K té si buď odborníci našli cestu a přijali ji za svou na takové úrovni, že ji dále doporučují ve své praxi, anebo ne, a tak zůstali věrni starým známým pravdám. Zářným příkladem je například tolik diskutované kojení. Zatímco jedna část pediatrické společnosti jej považuje za jediný zdravý přístup, který je nutno uplatňovat co nejdéle, ideálně až do roka věku dítěte, ne-li déle, druhá skupina již bere zřetel na to, že plné kojení je dostačující do dovršení 6. měsíce věku dítěte, což považuje za minimum i Světová zdravotnická organizace (WHO). V jejím doporučení se píše, že zavedení příkrmů je vhodné pro děti od 6. měsíců věku, za předpokladu, že maminky budou kojit dále, ovšem začnou některá jídla (zprvu svačiny) nahrazovat právě příkrmy.

I Evropská společnost pro dětskou gastroenterologii, hepatologii a výživu (ESPGHAN) uvádí poměrně široké časové rozpětí pro začátek seznamování se s příkrmy, konkrétně dobu mezi 17. a 26. týdnem věku dítěte. To v praxi znamená, že s prvními příkrmy na bázi zeleninových kaší lze začít již v průběhu šestého měsíce věku. Pokud je dítě plně kojeno, Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje dětem začít nabízet příkrmy od ukončeného 6. měsíce v rámci zajištění pestré stravy. Začínat by se přitom mělo s příkrmy jednosložkovými a zeleninovými – ideálně po konzultaci s pediatrem, který má vaše dítě v péči. Začít můžete s brokolicí, brambory nebo s mrkví. Pokud jsou potraviny samostatně dobře snášeny, je možné přistoupit k jejich kombinaci a poté i ke kombinaci s masem nebo s vaječným žloutkem.

Ovocné přesnídávky by měly přicházet až po této fázi. Nejprve je vhodné zvolit šťávu (jablečnou, hruškovou), v poměru 1:1 s vodou a teprve poté dítěti nabídnout kaši prostou semínek, jadérek a větších kusů, ideálně propasírovanou.

Doma nebo z obchodu?

To, zda připravíte přesnídávku domácí tím, že surovinu zbavíte tuhých částí, nakrájíte ji na malé kousky, rozvaříte s trochou vody a vymixujete do hladka nebo ji koupíte, záleží na preferenci každého z vás. Ty domácí zpravidla vyjdou levněji. Zdraví přínosné pak mohou být za dodržení několika předpokladů. Těmi základními jsou, že zacílíte na sezónnost, neb máte daleko větší jistotu, že půjde o potraviny s daleko nižšími obsahy nežádoucích látek, jako jsou například dusíkatá hnojiva. Je to sice paradoxní, ale i v některé kupované „čerstvé“ zelenině může být téměř o třetinu více dusičnanů, než povoluje denní norma pro kojence (to se vám například u kupované výživy stát nemůže – nebo by alespoň nemělo).

Dále je vhodné se zaměřit na tuzemskou produkci, případně na produkci ze zemí EU. I když je evropská legislativa často zbytečně složitá a administrativně náročná, výsledkem jsou potraviny, které jsou patrně z celého světa nejbezpečnější, neboť v porovnání s jinými částmi světa má EU téměř vždy nejpřísnější limity pro celou škálu různých kontaminantů, které se mohou v potravinách nacházet. Ještě přísnější limity má pak v některých případech i tuzemská legislativa.

Něco navíc

Bývaly doby, kdy se doporučovalo dítěti mezi 4. a 6. měsícem doručit co nejvíce potravin, aby si vytvořily rezistenci na alergeny. Modelovým příkladem je lepek. Nutno však podotknout, že právě konzumace obilovin v dětských příkrmech a kašičkách dítěte rozvoji alergie nezabrání – naopak zařazení obilovin do příkrmů ve správnou dobu může být dokonce prevencí takzvané neceliakální glutenové senzitivity v dospělém věku. Moderní přístup je na alergeny nespěchat. Ideální je s nimi děti seznamovat pozvolně v minimálních dávkách, obvykle přes den, kdy budete mít možnost pozorovat případnou reakci, a pakliže k ní nedojde, dávku navýšit.

Text Jana Tobrmanová Čiháková, foto shutterstock