Ekologické maso ze zkumavky: Časovaná bomba plná chemie

09.04.2021 Jana Čiháková

Jednou ze snah, jak zároveň skloubit požadavky ochránců přírody na snížení stavu hospodářských zvířat a zatížení životního prostředí, a zároveň poskytnout spotřebitelům stravu živočišného původu, je výroba masa v laboratořích. Obvyklým argumentem proti takovému řešení je příliš vysoká cena takto vyrobených umělých potravin. To je není vše. Zaplatí i každý konzument, ne penězi – zdravím.

Vysoká cena umělého masa „ze zkumavky“ ale není zdaleka jediným a kupodivu ani nejhorším důsledkem pro potenciální spotřebitele a společnost vůbec. Zásadním doprovodným důsledkem by bylo také mnohem výraznější zatížení životního prostředí, než je tomu u klasické produkce masa z chovů hospodářských zvířat. O tom, a také o mnoha dalších negativech ovšem producenti masa ze zkumavek mlčí, neboť potřebují dotace na podporu dalšího výzkumu a vývoje v rámci probíhajících start-upů a dalších pilotních experimentů.

Maso jménem katastrofa

Základní metodou výroby umělého (občas se dokonce používá pojem „čistého“ nebo „ekologického“ masa) je přitom namnožení takzvaných kmenových buněk, což jde skutečně snadno a rychle, až na jednu podstatnou skutečnost – výsledkem takového namnožení je „hmota“ bez struktury a také bez chuti. K tomu, aby výsledný produkt nějakou chuť opravdu získal, je nutné k namnoženým kmenovým buňkám dodat tuk a další komponenty (mluví se o procesu kultivace), a kromě toho je třeba získanou hmotu dobarvit, neboť namnožené kmenové buňky neobsahují hemoglobin. Proces kultivace se ovšem neobejde bez použití různých komponentů, včetně růstových hormonů, což jsou ovšem přesně ty látky, které spotřebitelé odmítají, a nejen proto jsou v chovech hospodářských zvířat v EU zakázány. Na výrobce umělého masa se ale příslušné veterinární předpisy nevztahují, neboť v praxi nejde o zemědělskou, ale průmyslovou výrobu. Výrobci tak mohou hormony označovat jako „přírodní růstové faktory“, a spotřebitel se o jejich použití při výrobě masa ze zkumavky vůbec nedozví.

Hit plný plísní

Nedozví se ale ani existenci dalších technologií, které je nutné k produkci umělého masa použít, aby se výsledek masu podobal a alespoň srovnatelně a masem také chutnal. Samotný proces množení buněk v živném roztoku je totiž logicky také živnou půdou pro nežádoucí bakterie, plísně a další nežádoucí mikroorganismy, a proto, aby se jejich množení zabránilo, je nutné do takového roztoku přidávat například antibiotika. To jsou ovšem opět látky, jejichž pozůstatky v masu hospodářských zvířat jsou přísně kontrolovány a vlastně v něm být nesmí, a také nejsou. Hospodářská zvířata musí totiž před porážkou absolvovat určitou dobu (její délka závisí na podané dávce antibiotik a druhu zvířete), po kterou se pozůstatky antibiotik z těl zvířat vyloučí. V případě výroby umělého masa ze zkumavky je navíc výběr použitelných antibiotik omezen, a to na hlavně ty, jejichž nadužívání lidmi představuje samo o sobě riziko. Tak či tak lze s pravděpodobností hraničí s jistotou předpokládat, že umělé maso vypěstované z kmenových buněk může obsahovat pozůstatky hormonů, stimulátorů, antibiotik i bakterií, které dodaná antibiotika nezlikvidují, a tedy chemický koktejl látek a mikroorganismů, které jsou pro člověka minimálně ve větším množství rizikové. O „čistém“ nebo také „ekologickém“ masu, jak se výsledný produkt často v médiích označuje, tedy nelze minimálně při použití uvedených technologií mluvit.

Čtěte také Jak poznat maso z českého chovu

Tak hlavně, že ekologicky

Onen výsledný produkt by byl samozřejmě oproti normálnímu masu o poznání dražší, a to nejen díky vyšším nákladům na samotnou jeho produkci. Do druhotných nákladů by bylo totiž také nutné zakalkulovat vícenáklady spojené s energetickými vstupy a náklady spojené s likvidací i transportem chemických látek, které by bylo nutné při výrobě masa ze zkumavky používat. Právě potřeba zajistit sterilní prostředí (a to je bezpodmínečně nutné, jde o potravinu živočišného původu) je energeticky vysoce náročná, což je v rozporu se současnými trendy energetickou spotřebu naopak snižovat. Pokud se k tomu navíc přidají závazky týkající se zvýšení produkce energie z obnovitelných zdrojů, zvýší se vícenáklady ještě větším tempem. To samé se týká chemického průmyslu. Na všech možných úrovních se mluví o potřebě snižovat spotřebu chemie, mimo jiné právě v zemědělské prvovýrobě a výrobě potravin, v tomto případě by ale byla spotřeba chemických látek k produkci umělého masa několikanásobně vyšší, než při konvenčním chovu hospodářských zvířat. A je také potřeba vědět, že právě chemický průmysl patří (respektive jeho produkty) k největším „oteplovačům“ planety, což je další nežádoucí příspěvek výroby umělého masa – tentokrát k problematice klimatických změn.

Amarouny nového tisíciletí

Z peněz daňových poplatníků dotované projekty na produkci umělého masa nepochybně povedou postupně jak ke snižování stávajících nákladů, tak k hledání a nalézání látek, které technologie výroby umělého masa zatíží v menší míře, než jak tomu dosud je. Je ale zřejmé, že z podstaty nepřirozený proces výroby masa si vždy vyžádá nějaká nepřirozené řešení nahrazující normální diferenciaci živočišných buněk a odolnost chovaných hospodářských zvířat vůči všelijakým breberkám. Výrobci umělého masa se ale nevzdávají. Jen před pár týdny informoval odborný časopis Cells Tissues Organs o „novém způsobu“, jak vypěstovat maso, v podání výzkumníků z kanadské McMaster University. Podstatou je přitom – obecně řečeno, střídání plátků svalových a tukových vrstev ve výsledném výrobku tak, že spotřebitel má mít v takovém případě možnost volby, kolik tuku bude výsledný produkt obsahovat. To zní na první pohled atraktivně, v souvislosti s výše zmíněnou problematikou diferenciace buněk by ale nemělo zapadnout, že ono „objevné“ střídání vrstev není ničím jiným, než přiznáním skutečnosti, že pouhá v laboratoři vyprodukované svalová hmota nijak nechutná. Tuk je, jak známo, nositelem chuti, a to i v umělém masu. Pokud tam tuk (ale nejen tuk, i další komponenty, jako kolagen a prostě přirozeně diferencované tkáně) není, jde v zásadě o moderní verzi „amarounů“.

A co biodiverzita?

Samostatnou kapitolou je pak role skutečných hospodářských zvířat v krajině, která se zejména v případě skotu politicky a environmentálně zúžila jen na diskuse o míře produkce metanu a spotřeby vody. Připomenout tak lze opětovně, že zvířata na pastvě pomáhají v krajině zvyšovat biodiverzitu, a zvířata ve stájích zase produkují statková hnojiva, jejichž aplikace do půdy opět pomáhá zvyšovat biodiverzitu. Což je jen vrcholek pyramidy pozitiv existence hospodářských zvířat jako takových. Výroba masa ze zkumavek by přitom tato pozitiva logicky snižovala, a také to je správné započítat do bilance zisků a ztrát plynoucích z výroby umělého masa. I kdybychom ale vše hodili za hlavu a zůstal jen zážitek z konzumace masa produkovaného přirozeným způsobem v krajině, což je něco, co nakonec zajímá všechny jeho konzumenty, je tento přirozený způsob nesrovnatelně vhodnější, než produkce masa umělého. Jak z kulinářského, tak ale také z nutričního hlediska.

Text Petr Havel, foto shutterstock