Jak voní javorový sirup?

17.02.2014 Jana Králíková, Pavel Štěch

Jak se žije a jak chutná českým krajanům v Kanadě?

Kanada je tak obrovská, že popsat ji celou si netroufneme. Zatím jsme totiž nahlédli pod pokličku třetí největší metropole Kanady, Vancouveru. Tisíc občanů České republiky mezi 18 a 35 lety má každý rok šanci získat Working Holiday vízum, s nímž můžete 12 měsíců pracovat, cestovat a poznávat tuto nádhernou zemi. A tak tedy pracujeme, cestujeme a poznáváme, a to i chuťovými pohárky.

Kanada je veliká. Jsou tady veliké hory a skály, veliké cedry v rozlehlých lesích a veliké vzdálenosti od městečka k městu. Lidé jezdí ve velikých autech a mají doma veliké lednice, protože v obchodech se všechno prodává ve velikých baleních. Jednoduše se vám stane, že si z menšího nákupu odnášíte čtyři třičtvrtělitrové jogurty, dvoukilogramové balení špaget, pět kilogramů mouky a tři litry zmrzliny. Zase jste ale zásobeni na dlouhou a tuhou zimu.

Ta však ve Vancouveru nehrozí, je to jedno z nejteplejších měst Kanady. A po Torontu také druhé nejmultikulturnější. Přistěhovalci ze všech koutů světa jsou vřele vítáni, neb hustota osídlení Kanady je velmi malá. Díky tomu můžete i v jedné ulici zavítat do moderních křesťanských, muslimských, buddhistických i hinduistických svatostánků, stejně jako si vybrat mezi čínskou, japonskou, filipínskou nebo mexickou restaurací. A protože národní restaurace vaří hlavně pro krajany, ochutnáte tady skutečná tradiční jídla, ne ta upravená pro evropský jazýček, jako je tomu většinou u nás.

Při jedné  procházce po městě jsme hladoví usedli do čínské restaurace s vidinou dobrého masa s rýží či nudlemi, objednali jsme si barbecue kachnu (alespoň jsme si to mysleli) a dostali hustou rýžovou polévku (tzv. congee), ze které se daly hůlkami vylovit kousky barbecue kachny. Inu, ani menu v angličtině vám vždy nepomůže. Multikulturnost země má pro našince, který se zde chce porozhlédnout a pracovat, i velkou výhodu. Lidé jsou zvyklí na různé přízvuky angličtiny i na to, že jsme každý trochu jiný.

Ve znamení lososa

Původní obyvatelé místní krajiny jsou Evropany nazýváni indiány. Dnes se jim říká First nations (První národy) a hlásí se k nim 3,5 % obyvatel Kanady. Původní obyvatelé žili v souznění s přírodou, s níž je spojená i jejich duchovní tradice. Živili se zemědělstvím, sbírali plody lesa a lovili ryby, hlavně lososy. Losos je místní fenomén.

Každý rok na podzim táhnou lososi z oceánu proti proudu řek až do bystřiny, kde se sami vylíhli, aby se zde vytřeli a pak uhynuli. Přinášejí potravu lidem, medvědům i další zvěři a obohacují půdu o živiny. Původní obyvatelé jsou mistři v uzení lososa. Dopřát si ho můžete v mnoha restauracích a pokocháte se přitom i uměním prvních národů. Současné generace se snaží předávat mladším původní lidovou kulturu, jazyk a tradiční řemesla, přestože už žijí hlavně ve městech.

Pomalé a výživné

Evropané začali osidlovat Kanadu na začátku 17. století. Přinesli s sebou anglickou a francouzskou kuchyni, která si musela vystačit s místními produkty – hovězí a jehněčí maso, krůta, brambory, zelenina, dýně, borůvky a brusinky místních lesů jsou vydatnou krmí i po dřevorubeckém dni. Tradice hustých omáček z masa a zeleniny, tzv. stew, trvá dodnes. Kanaďané si nemohou vynachválit spotřebič zvaný slow cooker. Je to elektricky vyhřívaná keramická nádoba, do které ráno naskládáte syrové maso a zeleninu, zapnete a odpoledne přijdete z práce (ať již z lesa, či z kanceláře), vypnete slow cooker a teplou, výživnou stew můžete podávat.

Vancouver je přístavní město s dlouhou rybářskou tradicí. Pro nás je romantika pozorovat lodě a potkávat rybáře spravující sítě, pro místní je každodenní chléb. V některých přístavech je speciální molo pro loďky, na kterých se prodávají čerstvé nebo na moři zamražené ryby. Tomu jsme nemohli odolat a koupili jsme si krevety přímo od rybářů. Doma jsme je vyloupali a dvě minuty osmahli na pánvi s česnekem a cherry rajčátky, byla z nich výtečná omáčka na špagety. Dokonce jsem musela přehodnotit přesvědčení, že plody moře jsou gumové – nemusejí být.

Kanada není Amerika!

Zeptáte-li se místních, co je typické pro kanadskou kuchyni, dozvíte se: „Není jako americká!“ Kanaďané dbají na čerstvost potravin, populární je cokoli „organic“ (bio), čerstvou zeleninu i ovoce stejně jako pečivo koupíte i v sedm hodin večer a v neděli. Přestože tradiční je pečivo bílé, prodává se tu spousta celozrnného chleba, sehnat se dá i žitný. Cestou z práce nakoupíte v pekárně a těšíte se na stew nebo masové chilli, které doma čeká. A pokud jste ráno nezapnuli slow cooker, snad každá z místních restaurací vám za relativně levný peníz nabalí do krabiček, co hrdlo ráčí. Ať už je to čína, suši nebo hamburger s opravdovým hovězím mletým steakem.

Ve stínu javorů

Vydáte-li se do Kanady na podzim, zjistíte, proč je javorový list na národní vlajce červený. Ale chuť javoru si můžete vychutnat kdykoli. Kanada je největším vývozcem javorového sirupu na světě, jen vkanadské provincii Quebec se vyrobí tři čtvrtiny celosvětové produkce. Javorový sirup používali jako sladidlo původní obyvatelé dlouho před příchodem Evropanů, kteří se to od nich naučili. Výroba spočívá v navrtání kůry cukrového javoru, do otvoru se připevní nádoba nebo hadička, do které stéká javorová šťáva. Ta se pak vaří a tím zahušťuje. V Kanadě se ročně uvaří přes 30 milionů litrů sirupu. Vychutnáte si ho na palačinkách či vaflích, výborné jsou i bonbóny z javorového cukru nebo sladké javorové pečivo.

A když si přivezete lahvičku nebo plechovku domů, při každém otevření si vzpomenete na kanadskou přírodu, jejíž kousek vám voní a sládne na jazyku, i na milé lidi, kteří v té velké zemi žijí ve stínu javorů.

Jak se tady žije našincům, co přijeli na rok vylepšit si angličtinu a poznat místní kraje? Bydlíme v Richmondu, to je čtvrť dvacet kilometrů jižně od centra Vancouveru, ve velkém rodinném domě Číňanky, která pronajímá několik pokojů. Obyvatelé jsou hlavně mladí lidé, kteří dorazili do Kanady za prací a za poznáním z celého světa. Kuchyň máme společnou, a tak jsme při vaření večerních kuřecích polévek, špaget s červenou omáčkou a pomazánek na chleba ochutnali spoustu exotických dobrot. Nejzajímavější byly indonéské rýžové lupínky s rybí příchutí, které se při ohřívání nafouknou. A také čínské knedlíčky plněné masovou směsí. Poznáváme tu i kulturní odlišnosti – Číňané si potrpí na teplé jídlo k snídani i k večeři, je naservírované v různých mističkách, ze kterých si každý nabírá. Francouzi kuchtí až kolem desáté večer, ale stojí to za to. Když už se vaření věnuje čas, tak ať je to dobrota. Indové si potrpí na pálivé, ale na závěr si dají lehkou jogurtovou omáčku, která neutralizuje pálivé chutě.

A co jsme se naučili od Kanaďanů? Kupovat dobré hovězí. Výborné hovězí na rib eye steak je tady levnější než kuřecí, k dostání v každém řeznictví, a když odhadnete, jak dlouho ho smažit, je to lahodná a jednoduchá večeře dostupná i pro místní prodavačku v pekárně a tesaře na stavbě. Jak jsme se k těmto profesím dostali? Odložili jsme tu na pár měsíců své vysokoškolské tituly stranou a pracujeme bez počítače, hlavně rukama, ale zato s intenzivním kurzem angličtiny a relativní svobodou se kdykoli sbalit a hurá do hor a lesů a cizích měst, kde se třeba naučíme jinou profesi. Výhodou je, že s minimální mzdou, se kterou tady většina cestovatelů začíná, se dá sice skromně, ale dobře žít a našetřit na pár týdnů lyžování a cestování i na letenku zpátky domů.

Kanadské recepty na stew i lososa naleznete v rubrice Recepty pro vás.