30.10.2015 Václav Bendl
Na jaře letošního roku jsem vycestoval do daleké Indie, v jejíž nejsevernější části se pod vrcholky Himálaje nachází malebná oblast Ladakh. A v samém srdci Ladakhu, poblíž míst, kudy v minulosti karavany obchodníků putovaly po Hedvábné stezce dále do Číny, se v jednom z mnoha údolí rozprostírá vesnice Mulbekh.
Čechy zde mají obzvlášť v oblibě, jelikož již dlouhou řadu let organizace Brontosauři v Himálaji pomáhá různými prostředky místní škole. Mou úlohou bylo po více jak dva měsíce vyučovat matematiku a vymýšlet program na soboty, kdy indické děti chodí do školy, ale vyplňují tento den hrami a jinými aktivitami.
Cesta do této oblasti není na konci března z nejjednodušších. Od zbytku světa je odříznuta vysokými průsmyky a není tedy jiné volby než se letecky přepravit do největšího města východního Ladakhu Lehu. Lidé tady využívají zpáteční cesty k dozásobení jídlem. Není tedy nic výjimečného, když na letištním páse se zavazadly najdete pytle brambor či jiné zeleniny.
Sezóna v tomto turistickém centru začíná až v červnu a příjezd Evropana už na jaře tedy budí nemalý zájem. Najít místo k ubytování a stravování, které by bylo otevřené, vyžaduje dotazování se místních a v neznačených úzkých klikatých uličkách staré části města i silný orientační smysl. Místní jsou však srdeční a cizinci, na rozdíl od otravných prodejců a řidičů rikš ve velkých městech, bez váhání i očekávání finančního ohodnocení poradí. Výhoda tohoto období bez turistů tkví v tom, že jsou otevřeny pouze podniky, kam se chodí najíst také místní, což je záruka autentičnosti a snad i kvality severoindické kuchyně.
Oblast Ladakhu se liší od zbytku Indie v mnoha ohledech. Na první pohled upoutá, že dominantním náboženstvím je zde tibetský buddhismus. Po čínské invazi do oblasti Tibetu na konci padesátých let minulého století se stal Ladakh, přezdívaný dnes také Malý Tibet, útočištěm mnoha uprchlíků a sám Jeho Svatost 14. Dalajláma s exilovou vládou sídlí v klášterním komplexu u nedaleké Dharamsaly.
Tento fakt ovlivňuje i stravování. Za zcela normální se zde považuje vegetariánská strava, pokrmy obsahující maso mívají v jídelníčcích vlastní sekci, nebo ještě častěji je v nich vůbec nenajdete. Pro nejortodoxnější vyznavače této mírumilovné víry jsou zapovězeny i pokrmy s cibulí či česnekem.
Škola, kde jsem učil, bydlel a současně se i stravoval, neměla jídelnu pro děti, jak to známe z našich vzdělávacích zařízení. Žáci si nosí vlastní obědy z domova a v jejich krabičkách v naprosté většině najdeme dhál, což je řídká kaše z luštěnin. Tento pokrm patří mezi nejčastější napříč celou Indií, liší se v jednotlivých regionech druhem a úpravou luštěnin. Přílohou ke kaši jsou nejčastěji chlebové placky chapati nebo rýže. Obědy učitelů a dalších pracovníků školy obstarávala manželka školníka.
Během svého pobytu jsem zažil obě období, která jsou pro tuto oblast typická. Během prvního zimního období by sem neměl jezdit nikdo, kdo si potrpí na pestrou stravu. Jak jsem již zmínil, Ladakh je odříznutý od zbytku světa a během těchto měsíců jste odkázáni pouze na zásoby. Na talíři se nám až na dvě výjimky každodenně objevoval dhál a rýže.
V půli května nastává zlom. V těchto dnech se otevírá jedna z cest do nížinné Indie a směrem na sever začínají proudit nákladní vozy se vším možným. Lidé jsou po zimě nedočkaví, čehož v prvních dnech neváhají obchodníci využít a nastavují často pro Indii neúměrně vysoké ceny, které po pár dnech a se zvyšující se konkurencí musejí zase snižovat.
Díky těmto potravinovým injekcím doznává jídelníček značných změn. Na stůl se dostávají například světoznámé plněné knedlíčky momo. V této oblasti bývají plněny kombinací cibule a česneku nebo v nevegetariánské variantě mletým masem z jaka či ovce. Momo se namáčejí do rajčatové nebo sojové omáčky, která však našincovi může připadat až příliš pálivá.
Čaj v hlavní roli
Indické zvyky při stolování vykazují mnoho odlišností ve srovnání s tradiční středoevropskou kulturou. Pokud to lze, snaží se Ind vyhnout příboru a pomáhá si pouze rukama. Tuto dovednost mají většinou výborně nacvičenou a tak si kromě polévky poradí téměř se vším bez použití nástrojů. Konzumace pokrmů je společenskou událostí a ve škole se k obědu všichni dospělí scházeli ve stejný čas. Místní se vždy dožadovali u již tak dost pálivých pokrmů ještě chilli papriček a dalších ostrých dochucovadel. Samotné konzumaci předchází rituál, který má napříč náboženstvími ten samý význam, a to poděkovat Bohu (či bohům) za pokrm či oběť, pokud se jedná o maso.
Nápojem číslo jedna je v Indii bezesporu čaj. Nejenže zde najdeme ty světově nejproslulejší plantáže, alespoň jeden šálek si denně vychutnávají všichni bez ohledu na věk, víru nebo kastu. Stejně jako se liší kuchyně v závislosti na oblasti, tak i příprava čaje má často svá regionální specifika. Univerzální variantou je takzvaný Milky tea. Jak název napovídá, šedou barvu nápoje způsobuje přidané mléko, převážně jaččí či kozí. Jak však projíždíte Indií, s měnící se krajinou se obměňují i příchutě čaje. Od nejsevernějšího slaného čaje, přes kašmírský výrazně aromatický žlutý až po nepřeberné množství odrůd čaje zeleného v podhůří.
Jen pro silné nátury
Pokud se chystáte do Indie s ideou poznávání nových chutí, připravte na tuto pouť i svůj zažívací systém. Problémy může způsobit neopatrné pití vody z kohoutků, ale ani nákup balené vody nemusí znamenat jistou výhru. Podnikaví Indové jsou schopni lahve opakovaně plnit z vlastních zdrojů a ochranné kolečko plastového víčka k hrdlu přilepit lepidlem.
Důkladná kontrola je tedy nezbytná. Málokterý milovník jídla však dokáže odolat pestré nabídce pouličních prodavačů. Sledování přípravy bývá jen pro silné nátury a nejeden potravinový inspektor by zaplakal nad hygienickými podmínkami. Doporučuji na tento krátký moment odvrátit zrak a s úsměvem na tváři si říct: „Tak tohle je Indie.“
04.02.2020 | Odborníci na gastronomii i hosté to přirovnávají k zázraku. Podle mnohých dostanete nejlepší sushi na světě právě zde. Restaurace Sushi Sawada v japonském Tokiu je přitom téměř neviditelná.
27.05.2018 | Na východě Francie se dnes vydražily tři vzácné lahve žlutého vína z oblasti Jura ročníku 1774, a to v přepočtu za více než šest milionů korun. Jedna se prodala za 107.700 eur (2,8 milionu Kč), druhá za 76.250 (dva miliony Kč) a třetí 73.200 (1,9 milionu Kč).
25.05.2018 | V zemi, kde je kornout s hranolky králem a majonéza královnou, se může zdát zásah do tradičních belgických smažíren této pochoutky riskantní.
Zajděte si pro svou porci čtení o kvalitě potravin. Nové číslo koupíte v prodejnách Kaufland, Albert, Globus, Tesco a COOP, na vybraných novinových stáncích sítě Valmont a dalších, včetně vybraných poboček České pošty.