Talíř otce vlasti: Raci, pivo a sem tam nějaká veverka

26.11.2020 Jana Čiháková

I když je pro většinu z nás středověk dobou, kdy vládla církev železnou rukou a preferoval se spíše asketický způsob života, bohatší vrstvy si uměli opravdu dopřávat. I Karel IV. uměl žít. Díky své multikulturní výchově si potrpěl na poslední hity francouzské a italské gastronomie tehdejší doby – půst nepůst.

Dobová smetánka považovala i v postním období za dostačující, když se vyhne pouze masu hospodářských zvířat, a tak se veselo konzumovalo vše ostatní. K rybám, které církev povolovala, se přidalo cokoliv, co žilo ve vodě. Stoly se tak prohýbaly pod náporem raků, žab a bobrů. Za postní jídlo se nakonec považovali i hlemýždi a divoké ptactvo.

Šlechta příliš neholdovala zelenině a luštěninám, které nadýmaly, a živila se převážně masem. To mělo za důsledek časté onemocnění dnou mezi bohatšími vrstvami. Ani drůbež se nechovala zdaleka v takovém měřítku jako dnes, a proto se jedlo spíše vepřové nebo zvěřina. O svátcích se pak peklo skopové, hovězí někdy i kozí maso. Z masa se také hojně dělaly paštiky nebo ragú. Masové pokrmy byly často doplňovány sladkými omáčkami z ovoce nebo medu. Bílý cukr v té době neznali, ale dovážel se tmavý třtinový. Díky své ceně byl považován za luxusní doplněk a dopřávali si ho pouze ti nejbohatší.

Polévka je grunt, ale na veverku nemá

Tímto heslem se řídili již středověcí jedlíci, a to včetně Karla IV. Jedly se vývary, ale i husté směsi se zeleninovým základem. Kromě toho se dělala například pivní polévka, která vznikala povařením osmahnuté cibule v pivu. Pokud vám tento chod připadá divný, asi byste neocenili ani špíz z mláďat zpěvných ptáků například slavíků, drozdů nebo pěnic s pivní omáčkou. Neméně bizarní je pro dnešní populaci pojídání bobrů a veverek.

Ano, čtete správně. Jak správně upravit veverku na středověký způsob? V jedné z kronik se píše i přesný postup. Veverku stáhneme, vykucháme a dáme vařit. Když je částečně uvařená, vodu slijeme a maso umyjeme. Dovaří se v hovězí polévce a podává se se žlutou nebo černou omáčkou. Žlutá omáčka vznikne upečením jater, které se v hmoždíři roztlučou s usušeným krajíčkem bílého chleba. Přidá se hovězí vývar, pepř a muškátový oříšek. Někdy se dochutí osmahnutým jablkem. Černá omáčka má základ ve vodě s octem, do které je přidán černý žitný chléb a vařené švestky. Vše se rozvaří, propasíruje a dochutí pepřem, řebíčkem a trochou šafránu. Pak už se přidá jen vařená veverka. Tak co, dáte si delikatesu hodnou panovnického menu?

Církev mocná, pivo ale víc

Tradice zlatého moku je s naší zemí spjatá již opravdu pěknou řádku let. Církev sice na pivo zpočátku nahlížela s despektem a považovala jej za barbarský nápoj, ale brzy jej vzala na milost a součástí mnoha klášterů se staly pivovary. Za Karla IV. se do piva začal přidávat chmel a občas i různé místní bylinky. Nejčastěji se vařilo světlé pivo z pšenice, méně obvyklý byl tmavý ležák z ječmene. Kromě piva se samozřejmě holdovalo vínu. Zcestovalý Karel IV. preferoval bílá vína z Porýní a také červená francouzská, zejména burgundské. Z Francie také nechal přivézt odrůdy, které se vysazovaly v Polabí – čím dál tím více. Spotřeba byla veliká. Šlechta považovala pití vína za projev rytířství a zdraví. A aby bylo veselo a nejatraktivnější historie naší vlasti se budovala lépe, bylo i víno prohlášeno postním nápojem, takže se pilo v hektolitrech denně.

Otrava panovníka: a není to omyl české historie?

Ačkoli to mnohé prameny stále ještě uvádějí, Karel IV. rozhodně nebyl otráven. Bádání antropologů na počátku 20. století odkrylo na jeho lebce značné defekty. Spíš, než zákeřnému traviči, vše nasvědčuje tomu, že si jeden z našich největších panovníků liboval v rytířských soubojích, kde se utkával zcela tajně pod pseudonymem a s jiným erbem. Otrava tak byla s největší pravděpodobností použita pouze jako zastírací manévr. I když nutno podotknout, že travičství bylo v té době skutečně na úrovni. Doboví alchymisté schopni vyvinout jedy, které začaly účinkovat se zpožděním několika hodin nebo dokonce dní, ceněné povolání ochutnávačů jaksi občas ztrácelo nejen váhu, ale i účinek. Mezi nejčastější ingredience používané k otravám pak byl strychnin, extrakt z vraního oka nebo náprstníku červeného.