07.03.2013 Jaroslav Panenka
Herec Bohumil Klepl se narodil v Moskvě v česko-arménské rodině, za babičkou a dědečkem jezdil na prázdniny do Gruzie. Je tedy jasné, že naše povídání o vaření i gurmánství nemohlo začít jinde než právě na východ od naší republiky.
S mámou je to v tomto smyslu trochu složitější. Je sice Arménka, ale žila v Gruzii, takže pokud jde o jídlo, provázejí mě celým životem spíše gruzínské speciality. A ty vařím dodnes, jak ostatně viděli diváci televizního pořadu VIP Prostřeno, jehož jsem byl v létě hostem. Různé adžabsandaly, chmeli-suneli a další typické náležitosti gruzínské kuchyně jsou u nás skoro na denním pořádku. Takže často kupuju lilek, koriandr, rajčata a další zeleninu či koření, s nimiž se běžně setkáváme v gastronomii jižních států, nejen Gruzie.
Ano, Gruzíni s ní v kuchyni pracují nejčastěji. Pak také se skopovým masem, ale to je docela kumšt u nás sehnat. Nicméně na jihu se nikdy na maso příliš nesázelo, protože se jim v tom vedru na rozdíl od zeleniny rychle kazilo. Většinou se nakládalo a ukládalo do hliněných nádob zakopaných v zemi, aby vydrželo alespoň pár dnů. Mně ovšem zase tak moc nechybí. Kdo někdy ochutnal, co neskutečně dobrého dokážou Arméni i Gruzínci vykouzlit například z lilku, nebude se mi, myslím, ani divit. Připravují je třeba s vlašskými ořechy, červenou řepou… dělají z nich zkrátka úplné zázraky. Vůbec byste nepoznali, že jde o lilek.
Ano, máma mě je postupně učila. A já si dneska neodpustím je servírovat svým hostům, když u sebe na baráčku pořádám mejdánek. Tedy vždycky jim k těm zeleninovým lahůdkám upeču i nějaké koleno nebo kuře, kdyby se začali křenit, že třeba nejedí červenou řepu nebo ten vzpomínaný lilek (smích). Gruzínská strava je zkrátka u nás doma pravidelně, není pro nás ničím výjimečným.
Výzvou pro mě stále zůstávají pelmeně, tedy taštičky plněné masem a přelité zakysanou smetanou. Ty jsou hodně oblíbené v celém regionu a každý je dělá po svém. Na Sibiři chutnají jinak než v Gruzii a tak dále. Moje děti je milují ze všeho nejvíc, ale já je zrovna moc neumím. Od toho mají babičku. Ta jim jich nadělá třeba tři kila, děcka je nacpou do mrazáku a pak se jimi živí celý měsíc.
Vlastně ani nevím, jak jsem se naučil vařit, ale bylo to docela brzo. Pamatuji si, že ve třinácti čtrnácti letech jsem býval poměrně často sám na chalupě v Krkonoších a tam jsem si sám vařil. Uměl jsem jednoduché polévky, uvařit si brambory a k nim třeba ohřát nějakou uzeninu. Od té doby jsem se učil stále rychleji. Když jsem se oženil, bylo vaření čistě na mně, manželka byla umělkyně a vařit v podstatě vůbec neuměla. Vyvářel jsem tedy také dětem, což mi zůstalo i po rozvodu a držím se u hrnců dodneška. Doteď dětem vařím, třebaže jsou už dospělé.
Asi jak kdy. Někdy vařím opravdu s chutí. Jsou chvíle, kdy si jen tak pro radost udělám biftek nebo krkovičku, k tomu lehký salátek. Sám si to uvařím a sám si to taky sním, nikdo o tom nemusí vědět (smích). Musím se vám ale přiznat i k daleko větším prohřeškům proti zásadám zdravého stravování. Mým „prokletím“ je non – stop otevřené obchodní centrum, kolem kterého jezdím domů. Když se vracím v noci z divadelního zájezdu, čas od času neodolám pokušení koupit si tam třeba vepřové koleno, upeču si ho na pivě, ve dvě ráno ten vonící zázrak vyndám z trouby a celý ve mně skončí. Pak jdu spokojeně spát. To přímo miluju, i když od dietologů asi pochvalu nedostanu. Pokud jde o českou kuchyni, mojí specialitou je také kachna na medu podle receptu pana prezidenta Václava Havla.
Ano. Asi vás překvapí, že takovým jídlem je krupicová kaše. Na tu jsem nebyl jako dítě naučený, v Rusku mají takzvanou grečku, to je kaše z pohanky. Dodnes si ji připravuji. Teď za ni lidi platí šílené prachy ve vegetariánských jídelnách, my jsme na ní vyrůstali – na grečce, slaných rybách a nakládaných okurkách. V Čechách do mě cpali krupicovou kaši a dodneška se mi opravdu zvedá žaludek, jen ji zahlédnu. Pojďme rychle změnit téma, už mám zase náběh (smích). Nicméně krupicová kaše je, myslím, jediné jídlo, které nemůžu.
Vůbec ne. V Rusku jsem byl naposledy v roce 1999 s Divadlem Na zábradlí. Na Sibiři a následně v Moskvě jsme tenkrát hráli Ivanova. Abych byl upřímný, vydat se jen tak do Ruska se mi ani nechce. Ale budu se muset vypravit do Arménie, obdržel jsem oficiální pozvání do Jerevanu jakožto „významný“ Armén žijící v zahraničí. Dejte, prosím, slovo významný do uvozovek. Nedávno totiž se mnou točili reportáž do cyklu Významní Arméni v Evropě. Byli za Charlesem Aznavourem v Paříži a pak za mnou v Praze. Zajímalo je, jak žiju, v čem hraju… No, musel jsem trochu přehánět (smích). Tamní televize o mně odvysílala hodinový pořad a já jsem teď jejich oficiálním hostem. Arméni byli rozprášeni po celém světě, jsou tedy neobyčejně hrdí na své krajany, kteří za hranicemi něčeho dosáhli.
Ano, v tomhle jsem celkem odvážný. Byl jsem i v hodně exotických zemích a nikdy jsem se ničeho nezalekl. Nemám problém s červy ani kobylkami. Když mám po ruce dostatek tatarky nebo sojovky, sním všechno. Odvaha mi došla vlastně jenom u tlustých moučných červů, jinak mě nic nevyděsí. Druhá věc pak samozřejmě jsou zdravotní následky, s těmi mám také bohaté zkušenosti. Jednou jsem pobýval docela dlouhou dobu mezi indiány v mexických horách. Nedržel jsem tam žádnou dietu, jedl jsem jejich stravu a od stolu jsem se zvedal rovnou… víte kam. Prý se tomu říká msta indiánů na Evropanech. Ale já se nedal, nic z jejich kuchyně jsem neodmítl.
Nedržím a v životě jsem nedržel. Mám systém, který vám prozradím, ale určitě ho nepovažuji za následováníhodný. Piju alkohol po kvartálech a zjistil jsem, že když mám takové období, hubnu. Nedávám si tvrdý alkohol, převážně jen víno a v takových časech téměř vůbec nejím. Dva týdny dokážu být co do jídla jenom o rýži nebo mrkvi. Poté, co vystřízlivím, přijdu do divadla a kolegyně se obdivně diví: „Bohoušku, ty jsi teda zhubnul!“ Já jim odpovídám, že jsem buď nemocný, nebo mám právě po kvartálu (smích).
Přebírat v pětapadesáti letech roli po kolegovi je peklo. Zjistil jsem, že jsem pořád trémista a že mi divadlo ještě pořád není fuk. Stále se dokážu na jevišti vynervovat. Tři měsíce jsem se každé ráno od šesti do osmi hodin učil text. Řeknu vám, něco takového už bych nechtěl zažít. Nicméně na kolegyně si nemůžu stěžovat. Dámy v čele s Jarkou Kretschmerovou jsou ke mně až mateřské.
______________________________
V roce 1981 vystudoval pražskou DAMU, začínal jako loutkoherec. S loutkovým divadlem a bratry Formanovými procestoval skoro celý svět. V Čechách hrál v Chebu, pražském Rokoku, Divadle Komedie, Divadle Na zábradlí, Divadle Bez zábradlí a nyní v Divadle Kalich (Nahniličko, Láska naruby, Zločin v Posázavském Pacifiku, Je úchvatná). Pro film a televizi ho objevil Karel Smyczek díky seriálu To jsem tedy jelen. Na obrazovkách se dále objevil v seriálech Letiště, Místo nahoře, Dobrá čtvrť, Základka, byl rovněž porotcem soutěže Hádej, kdo jsem. Na filmovém plátně jsme ho mohli vidět ve snímcích Báječná léta pod psa, Oběti a vrazi, Pupendo, Mazaný Filip či Účastníci zájezdu.
Doba přípravy: 60 minut + 10 minut vaření, pro 4 osoby
Ingredience: 330 g mouky v poměru 1 díl hladké a 1 díl polohrubé, 2 vejce, ½ lžičky soli, 120 ml studené vody, masová nádivka: 200 g mletého hovězího masa, 200 g mletého vepřového masa, 1 malá cibule, špetka cukru, 30 ml vody, 20 g másla, pepř, sůl, kysaná smetana a kopr
Postup: Z mouky, vejce, vody a soli uhněteme hladké tuhé těsto, které necháme zabalené v utěrce odpočinout v lednici. Mleté maso a na jemné kostičky nakrájenou cibuli důkladně promícháme s vodou, cukrem a kořením. Necháme chvíli odležet. Těsto rozválíme na tenký plát, vykrájíme kolečka o průměru 6 cm, která potřeme vajíčkem, doprostřed vložíme kuličku nádivky, v půli přeložíme, zamačkáme a cípy spojíme k sobě. Pelmeně vaříme v osolené vodě s pár kapkami oleje 8–10 minut, scedíme, promastíme máslem. Podáváme s kysanou smetanou a snítkou kopru.
Doba přípravy: 30 minut + 30 minut vaření, pro 4 osoby
Ingredience: 1 lilek, 1 sladká paprika, 2 cibule, 3 stroužky česneku, 1 mrkev, 4 rajčata, koriandr nebo adžiga, vinný ocet, sůl
Postup:Na plátky nakrájíme lilek, posolíme a necháme dvě hodiny odstát, pak slijeme vodu. Na pánvi na rostlinném oleji osmahneme lilek. Na druhé pánvi podusíme ostatní zeleninu. Následně smícháme. Vše dáme do pekáče a na vrch umístíme čtyři nakrájená rajčata a půl hodiny na mírném ohni pečeme. Pokrm je dobrý i studený, Gruzínci tvrdí, že nejlepší je druhý den.
21.03.2014 | Nejlepší návod, jak na jaře restartovat své tělo.
10.03.2014 | Proč je jídlo módní? A víte, co jíte?
02.07.2014 | Letní fejeton od naší bloggerské přispěvatelky (www.loveckydenik.cz). A jaké jsou vaše zážitky s letním grilováním?
Zajděte si pro svou porci čtení o kvalitě potravin. Nové číslo koupíte v prodejnách Kaufland, Albert, Globus, Tesco a COOP, na vybraných novinových stáncích sítě Valmont a dalších, včetně vybraných poboček České pošty.